Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ke konci roku 2013 vyšel na Echoes průlet diskografií kapely Kittie, která v témže roce vlastně ukončila, respektive uspala činnost. Článek jsem pojmenoval jako profil kapely a klidně si jej můžete zpětně pročíst a oživit si vzpomínky… pokud nějaké máte. Já ji měl celkem rád a jejich muziku tu a tam mile rád protočím. Kapelu jsem považoval za definitivně nefunkční, obzvláště po úmrtí Trish Doan (v roce 2017), což byla poslední baskytaristka Kittie. Na její post se vrátila Ivy Vujic. Někde v roce 2022 se kapela oklepala a začala znovu skládat a vymýšlet nové songy. V roce 2023 se materiál podařilo nahrát a letos jej vydavatelství Sumerian Records vpouští do světa pod titulem Fire. Jenže ono to není tak úplně snadné a jednoduché.

Jakkoliv se zdá, že Kittie plynule navazují a obrací aktivity v kapelní činnosti, tak je nejprve dobré si uvědomit, že od poslední studiové desky uteklo 13 let. A to není málo. Vůbec bych se nedivil, kdyby o nich aktuální metalový svět vůbec nevěděl. O to víc, když připočteme fakt, že v rámci slovutné encyklopedie Metal-Archives není pro kapely formátu Kittie místo. Jednoduše proto, že metal, který hrála a nyní už zase hraje se neslučuje s jakýmisi pravidly a je jednoduše pořád málo metalová na to, aby byla hodna stát v archivu, po boku třeba takových Deep Purple, od kterých si ovšem marně vybavuji nějakou metalovou skladbu… Ale mně jsou tyhle věci celkem buřt. Za ty roky jsem si zvykl, že všechny ty alternativní moderní metaly, kterým se občas sice nepřesně, ale souhrnně říkávalo nu-metal, jednoduše nejsou součástí oné databáze. Byl to svět zrodu milénia, čili nového tisíciletí a všechny ty MTV kapely frčely a bořily tradiční pravidla dnes zvané jako old school. Já tehdy obýval lodičku, se kterou jsem obrážel oba znepřátelené břehy (klasický metal versus moderní metal) a neřešil nic. Proč to tu ale tak dalece rozvádím. Je to totiž velice nutné k tomu, aby byla současná hudba Kittie pochopena a nastaveny mantinely, ve kterých se ta muzika kolíbe.

Do úst se mi dere nepříjemné, nedůstojné a vyloženě drzé označení, že album Fire je hudbou pro pamětníky. Přijde mi to nefér vůči kapele jako takové, která byla vždy striktně dívčí. Takže říkat o holkách, že jsou materiálem pro pamětníky je opravdu špatné a nelíbí se mi to. Ale toto sousloví míním vyloženě jen a pouze na hudbu, kterou nám skupina předložila. Ono je to vcelku prosté, jelikož kapela celých těch třináct let moc neskládala (spíš vůbec) a nově taky navazovala na model, který jim šel nejlíp. Jedná se tak o celkem volného nástupce minulé poslední desky, ačkoliv i tak zde pochopitelně najdeme nějaké ty rozdíly.

Tlak a síla jsou veličiny, se kterými bylo napříč diskografií Kittie vždycky nějak pracováno. Občas jen lehounce, ale přesto efektivně a jindy zas opravdu násilně. Onu lehkost spatřuji v dobovém šlágru (a vlastně i mém prvním kontaktu s kapelou) Raven. Jo, to je ten song s basou a stopstartovými výpady. K podobným úkazům se kapela v průběhu tvorby nevracela a ani nynějšek není nikterak odlišný. Nyní vítězí silové groovy palby, které nejlépe odráží žánr metalcore, nebo jak to přesně nazvat. Okamžitě jsem si vzpomněl na festival Metal Madness ročníku 2023, kde vystoupila tuzemská mladá banda Nothing Left To Say a vůbec by nevadilo, kdyby v nějakém budoucnu dělala předkapelu právě Kittie. Jejich výraz je v jistých momentech totiž de facto totožný, až se mi chce říct vyloženě zaměnitelný. Tím lze sice hezky rozehrát diskuzi na téma metalcore a jeho vyčerpanost a oslími můstky se dostat k jeho absenci na metal-archive, ale zanechme toku myšlenek dříve, než se stane něco zlého.

Stejně jako výše uvedené modernější novější prvky jsou v náplni alba Fire zapsány i struktury dávno slyšené. Tak třeba skladba Vultures mi strašně moc připomněla tvorbu dávných Spineshank (na prvních třech albech, čili roky 1998 – 2003). Taky hudba pro pamětníky… Tím se dostávám k tomu, že album Fire to bude mít u fanoušků docela složité. Mně, jakožto někdejšího ctitele a při pohledu na současné fotky znovuzahořelého milovníka kapely (zejména Mercedes), je album celkem sympatické. Našel jsem v něm to, co jsem vždycky měl a mám na Kittie rád a dokážu se povznést a ušklíbnout nad manévry, které holky tlačí do té muziky na sílu, ale nijak zvlášť mi vlastně nepřekáží. Prostě metal. Ale pohled človíčka, který desku i kapelu uslyší poprvé v životě, si troufám tvrdit, bude víc příkrý a přísný. Nemá smysl tady tahat konkrétní skladby, pasáže a úryvky, na kterých si budeme ukazovat modelové situace a tabulkově srovnávat, co už tady bylo a v jaké míře a co naopak čiší novotou a svěžestí. Má to od každého trochu, ale ten nostalgický duch hudby, která se v moderním trendy metalu let ’95 - ’10 hrála, tu zkrátka převyšuje. To není nic špatného, je to jen o tom, jakou cestu si k nahrávce navolíte.

Přijde mi však docela úsměvné, jak je kapela natlačena do osidel nákupní mánie a novému albu je svěřována taková důvěra, že vychází v šíleně rozverných formátech. Samozřejmě, že tu máme dnes již takřka povinné LP (a samozřejmě v několika variacích), standardní CD, ba i MC, ale podle koláže na ofiko webu si můžete pořídit i lunchbox kufřík, trsátka, visačky, samolepky a na jednom shopu jsem dokonce našel nealko pivo. Tak si kupte, co chcete, já se poohlídnu po CD.