Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Příběh „The Parallax“ pokračuje druhým dílem. Loňské epko "The Parallax: Hypersleep Dialogues" může svým lomozem a energií představovat start rakety do mezihvězdného prostoru. Jak jinak pojmenovat to, co se rozprostírá na koncepční novince Between The Buried And Me - "The Parallax II: Future Sequence"? Jak prog core vizionáři naváží nejen na předchozí EP a řadovku? Po evolučním a rozmanitém "The Great Misdirect" to muselo být těžké udržet laťku. Povedlo se? 

Příběhem se navazuje na předchozí EP, řeší se záchrana lidstva. Téma omleté, ale stále přitažlivé. BTBAM se tentokráte neostýchají zapojit i líbivé jemné prvky do melodií vokálních i kytarových, které doposud měly vstup omezen. Tyto fragmenty opětovně osvěžují a posunují. Pokud je přeložíte tmavým papírem, vidíte klasickou BTBAM kostru, přesto se tvůrci snaží pohnout i s ní. Koncepční model alba se plně odráží do barvitosti hudby, jak jinak.

Páni se neostýchají započít akusticky, máchají nás v nejistotě a dotýkají se rockové minulosti. Nemají však odvahu nabrat si více, než malé fragmenty mimo svůj stylový rybníček. Tady narážím na hlavní kámen úrazu jinak fantastického alba. Beru hráčskou i kompoziční zručnost, přesto cítím jakousi blíže nepopsatelnou bojácnost, díky níž není dovoleno materiálu vzlétnout k hranici lomu událostí a maximální hudební nirváně. Nepopírám, občas k ní mám blízko. Album je komplikované a rozlehlé, může se stát, že unaví a jeho kvalita nevynikne, znavená hlava ji nepobere. Nabíjí však posluchače chtíčem začínat si s ním znovu a znovu a vykonávat putování nesmírné. Cesta pochopení je dlouhá.

Vyjmenovávat všechny vlivy a styly, které se na posluchače řinou, nemá smysl. Je to nepodstatné. Jejich nasazení je různé a kadence změn někdy divoká. Stačí upozornit na rozpětí od pravěkého space art rocku po klasické drsné výrazivo deathcoreové. Albu naoko dominuje pětice rozsáhlých skladeb. U nich však objevuji šablonovitost, kdy se po bouřích vždy uprostřed skladby zvolňuje. Naštěstí je co vychutnávat. Vlastní pojetí reggae, orientálních stupnic, Pink Floyd, The Mars Volta, Dream Theater nebo Elvise. Neuškodilo by více zapracovat klidnější pasáže trochu neočekávatelně. Občas posluchače zkrápí lijáky melodických trylků. Nahodile se svařují nesvařitelné materiály. V tu ránu se hudbě plně oddávám. Nejraději mám však krátkou skladbu „Astral Body“, na rozdíl od minulosti nebo předchozího epka, kdy jsem si liboval v desetiminutových eposech. Co se týče vylomenin a poťouchlého muzicírování, doporučuji další krátký kousek „Bloom“, zběsilý mešuge mix vyšinuté hudby mající vlastní kouzlo neodolatelnosti. Velkou poklonu si zaslouží vokalista-klávesista Tommy Rogers, pokud někdy reptám u kapel na nudný vokál, chudý na prostředky nebo emoce, tady máte jasnou top předlohu, jak nenudit v žádné poloze. Komplexní to chlapík.

„Astral Body“

Není třeba se však obávat úběru tlaku. BTBAM zjemňují okázale opatrně, stále dokáží deathcoreově hřmít a drásat. Dlouhé prog rockové/metalové vykreslování svádí do slepé uličky nudnosti, a to nikdy nikam nevedlo - BTBAM občas dělají stejnou chybu, jako mnozí před nimi. Dostávám obavy o rozměrné skladby, ty přestávají být samonosné a začínají se bortit pod vlastní vahou, především se závěrem alba. Chápu touhu navozovat určité nálady, ale je třeba najít pravý okamžik k utnutí. Kapela se křečovitě snaží nezklamat staré příznivce, zároveň neodradit ty lačnící po růstu a vývoji. Přestože více reptám, než chválím, stále podotýkám, že se jedná o fantastické dílo, které je radno prožít. Nicméně věřím, že umělci BTBAM mají na víc a je třeba mít u nich etalon nastaven proklatě tvrdě.