Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kouzlu Beyond Creation jsem propadl až s druhou deskou Earthborn Evolution. Do té doby jsem byl jimi nepolíben a to, že existují, jsem se nedozvěděl ve spojitosti s géniem basové hry Dominicem Lapointe, ale s bubeníkem obskurních Chthe'ilist Philippe Boucherem, jejichž Le dernier crépuscule doposud uctívám. Poté jsem si střípky skládanky dal do kupy a přede mnou vykrystalizoval vzrůstající pojem technického death metalu v plné kráse. Earthborn Evolution byla druhá deska souboru, ale už bylo jasné, že se jedná a určitě teprve bude jednat o skvostnou muziku. Všiml jsem si veliké obliby debutu The Aura, čemuž jsem se nedivil. Jeho neurvalému kouzlu jsem přišel na chuť prakticky ihned, nicméně jsem jej bral jako super rozjezd. To parádní teprve mělo přijít.

Od vzpomínaných dob uběhlo moře času. Za čtyři roky se toho může změnit ledasco a ledaskdo. V sestavě Beyond Creation se vyměnili kupodivu pouze basáci. Což neříkám s lehkým srdcem. Kdo mohl přijít po esu typu Lapointe a zazářit podobným žárem? Novic na této pozici je talentovaná mladá krev Hugo Doyon-Karout. Talent nestačí, ale Hugo je i pracant. Angažmá v Beyond Creation není jeho prvním působištěm. Zřejmě ale nejvěhlasnějším. Rukopisu kapely jeho jazzově kouzelná hra sedí. Simon Girard je vůdcem a hlavním mozkem i duší Beyond Creation. Nicméně prostor svým spoluhráčům dává. A novic Hugo Doyon-Karout svoji šanci nepromarnil a nezklamal žádná očekávání.

Zřejmě jako každý, jsem i já byl zvědavý, kudy se bude styl Beyond Creation ubírat. Zda se nezastaví v progresi a vrhne se do vln akustiky nebo jazzové improvizace. Nebo rozvine kouzlo předchozích alb. S ohledem na to, že Earthborn Evolution bylo odlišné od The Aura jako den a noc, může se zdát, že novinka je v podstatě stagnací. Algorythm totiž pokračuje přesně tam, kde minulá deska skončila. Progres je znatelný v ponoření se do roviny hraní si s detaily, větší aranžérské rafinovanosti a přirozenosti skladeb.

Milovníci hrubé síly zřejmě ohrnou nos nad čistou, možná až hebkou produkcí, kde nic neřve. Nebýt growlu (Simon Girard je ale dobrý frontman a s growlem umí pracovat), občasného zrychlení a sem tam drsnějšího riffu, je Algorythm v podstatě progresivně metalová deska. Deathu je použito coby přísady do konečné chuti. To mi nevadí, protože je vše ukuchtěno s velkým citem a schopnostmi znít ve výsledku velkolepě.

Album se rozjede velice slušně. Po rozpačitém intru Disenthrall je Entre suffrage et mirage skvělou technickou řezničinou, jakých ale dále příliš neuslyšíte. Svojí podstatou mi připomíná stylově spřízněné Obscura. Riffing, tempo a chytlavý refrén. Jenže hned další Surface's Echoes se ubírá cestou větší svobody. Tady začíná to, o čem jsem mluvil na začátku. Předchozí desku připomíná Algorythm pouze náznaky. Je jasné, že se jedná o tu samou kapelu a podobné postupy. Má i totéž charisma. Ale v použitých akustikách, větší hračičkovosti či rytmických změnách je znát, že se Simon Girard (on je Beyond Creation) nezastavil na místě. Neexpanduje do větší šířky či dálky, jde do hloubky. Zdokonaluje své umění. Nebo to alespoň zkouší. Pokus o zakomponování pseudoorchestrálních aranží zkrátka nefunguje. Rovněž s postupem času desce lehce dochází dech. The Inversion je zbytečně dlouhá. Po zdařilé hoblovačce In Adversity by vzletná skladba jako The Inversion mohla být dobrým rozvinutím postupů předchozích riffů. Připadne mi však, že se autoři skladby nechali příliš unést a slabší kousky skládanky nevystřihli. Být místo ní instrumentální skvost Binomial Structures, nemám výhrad. Binomial Structures je rozvláčnou oslavou atmosféry. Netrpí přílišným egem instrumentalistů ani nepostrádá zpěv. Hlavní slovo zde má souhra geniální baskytary s kytarovými kouzly. Líbí se mi, že ač se sóluje o sto šest, prosakuje jimi i druhá kytara s jemnými vyhrávkami i razantním spodkem.

Hra Beyond Creation není samozřejmě pouze o strunách. Bicí mašinérie diktuje a udává tempo. Své umí říct i v nejjemnějších místech. Možná bych čekal, že se Boucher nechá víc zlákat k rytmickému dobrodružství, má-li k dispozici takový arzenál. Přece jen, v Chthe'ilist je větší frajer. Závěrečný kus The Afterlife má být epickým zakončením Algorythm. Dramatický závěr vybízí posluchače k dojmu, že poslouchá opus magnum. Možná mi tento záměr připadne jako příliš zřejmý, ale nefunguje stoprocentně. Skladbě nechybí vlastně skoro nic. Je ostrá a má odpich. Obsahuje i podmanivé melodie a špičkovou rytmiku. Jen to ukončení je na poměry Beyond Creation příliš laciný.

Algorythm není o dokonalosti (vypadá to, že jsem nespokojen?), ale o posouvání hranic death metalu, potažmo metalu jako takového. Aby bylo jasno - i přes různé výtky mě nová deska Beyond Creation baví. Jen si myslím, že mohla s ohledem na výjimečnost prvních dvou nahrávek dopadnout podstatně líp.