Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Deset let jsou na světě polští Beyond The Event Horizon a za tu dobu zvládli dát dohromady pouhopouhé dvě dlouhohrající desky, a to včetně té aktuální nazvané trochu tajuplně jako Leaving the 3rd Dimension. Co si pod tím představit a jakým směrem se vydat při interpretaci názvu nahrávky, je otázka do pléna, protože osobně nevím a není nic, co by mi nějak napovědělo nebo usnadnilo situaci připomínající slepou uličku. BTEH hrají čistě instrumentální rock, kterému se dneska často říká post-rock, což není čistě pro snadnou prvotní orientaci vůbec špatná berlička. V jejich případě si přidejte přídavná jména typu space nebo electronic, protože poměrně zásadní úlohu v jejich zvuku mají klávesy a samply, které jejich výraz posouvají do možná až nadpozemských výšin.

A tím by to celé mohlo skončit.

Na první poslech je totiž situace až nebezpečně snadná, protože produkce této kapely snese ta nejtradičnější a nejočekávatelnější měřítka, ale vůbec nic navíc. Pokud máte naposloucháno a už jste podobnou muziku slyšeli, s jednou jedinou výjimkou, kterou přiblížím někde níž, vás absolutně nic nepřekvapí. Hudebně jde o model, který velmi pěkně rozpracovali - byť bez tak výrazných kláves - Long Distance Calling na albu Avoid The Light (2009, moje dobová nadšená recenze je TADY) a nutno dodat, že jejich kvalit tihle naši severní sousedi zdaleka nedosahují. Rozvíjení kompozic je v jejich případě spíše pozvolné (zlí jazykové by mohly tvrdit že toporné) a především pak postrádají skutečně silné a strhující finále, o což tady jde především - aspoň mám ten dojem. BTEH jsou takoví opatrní a nevím proč mám pořád dojem, že se jim nechce do jejich skladeb úplně položit. Hranice mezi emocemi nabitou muzikou a studenou matematikou může být někdy poměrně tenká a po pravdě i zmínění Long Distance Calling, toho času evropská instrumentálně post-rocková hvězda, s tím občas mají úplně stejný problém.

Celá deska se ve výsledku motá kolem jednoho ústředního tématu, a to vykreslit dostatečně bohatý instrumentálně rockový obraz pomocí velmi omezené palety prostředků - kytara, baskytara, bicí a klávesy. A pokud bych měl nějaký nárok mluvit v případě této kapely o štěstí, tak je to právě angažmá Tytuse Adamczewskeho na pozici klávesáka. Jsou to právě jeho rejstříky a jeho štětec, který maluje ty nejbarevnější části výsledného obrazu a je velká klika, že se vůbec nebojí těch rejstříků zapojit do hry tolik. Poslouchat jeho pasáže je radost, čistá fantazie a je to vlastně jediný element, kterému jsou ochoten přiznat zásluhy na posunu z kategorie obyčejná deska o jeden level výš (trochu zajímavá obyčejná deska). Nejde samozřejmě o žádný státní převrat ani povstání na palubě, ale nebýt jeho přístupu, album by se utopilo samo v sobě už během třetí skladby. Takto se dá poslouchat aspoň někam za jeho polovinu, protože potom má docela silnou tendenci přejít do režimu nevtíravé kulisy, kde je mu vlastně nejlíp. Jak jsem psal - prostředky jsou značně omezené a udržet se nad vodou po celou téměř hodinu (ano, hodinu) hracího času je úkol pro vytrvalostní plavce.

Což já nejsem. Mám rád dramaturgicky zábavněji poskládané desky, které si žijí vlastním životem, a podobně monotematické instrumentální cvičení mi zavání kastrací. Být toho polovina nebo dvě třetiny, mohla to být snesitelná deska. Vidět něco podobného naživo s patřičně bohatou projekcí, mohl to být docela fajn zážitek. Ale takhle, při té délce a jednotvárnosti produkce, je to na cílený poslech moc. Pěkná kulisa, tam si myslím, že bude všem nejlíp.