Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bjørn Riis - Everything To Everyone

Bjørn RiisEverything To Everyone

Jirka D.6.9.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Pomalejší, rozvláčnější a možná o to méně záživná. Do kytarového světa Bjørna Riise se loudí sentiment.

Norský kytarista kapely Airbag a rovněž tak pracovitý sólokapr plní redakční přehrávače s železnou pravidelností a když si tak projíždím naše texty z posledních let, vždycky jsme byli docela spokojení a vlastně nikdy vyloženě neprudili. Ať už šlo o jeho domovskou kapelu, u které snadno vystopujete vlivy Pink Floyd nebo třeba Porcupine Tree, nebo o desky podepsané pouze jeho jménem (v nichž můžete vystopovat prakticky to samé), vždycky nás dokázal zasáhnout citlivý způsob, jakým dokázal(i) zpracovat témata, která nastolili jiní. Prakticky vždy mi bylo jasné, odkud teče hlavní inspirační míza, ale vlastně nikdy mi to nevadilo natolik, abych jak Airbag nebo osamělého Riise považoval za pouhou kopii.

 

Na tom se ani tentokrát nic nemění a pátá sólová nahrávka Everything to Everyone by snadno mohla zaplout mezi své předchůdkyně s jednoduchým konstatováním, že poklidná plavba na lehce se vlnící hladině především kytarové pohody pokračuje do dalšího přístavu. Zkuste nejdelší skladbu Every Second Every Hour a především její druhou polovinu, zapomeňte, že něco podobného už jste slyšeli a vždycky, když se vám na mysl bude drát jméno David Gilmour, odežeňte tu myšlenku co nejdál. Funguje? Doufám že ano...

 

Bjørn Riis

 

Tohle příjemné zjištění zajištěné kontinuity by mohlo být jednou a nutno říct i příjemnější částí celku, přičemž tou druhou by z mého pohledu mohla být jistá rozvláčnost, pomalost a s tím spojená nižší míra záživnosti. Většinou nejde o celé skladby, ale o jejich některé poměrně rozvláčné pasáže, v nichž mám pocit, že si Bjørn Riis pluje nějakým svým snovým vesmírem a cizí na návštěvu nijak neláká. Při prvotním naposlouchávání v autě na cestách jsem zcela upřímně nedával velkou část desky, která v mnoha místech začala dávat hlubší smysl až při soustředěném poslechu v pohodlí domova. Byl v tom pokrok a do jisté míry pochopení, ale určitě ne bezvýhradné přijetí nebo pochopení všeho.

 

Symbolicky lze v tomto kontextu zmínit druhou skladbu Lay Me Down, která svým hracím časem atakuje hranici dvanácti minut, ale zdaleka nenaplňuje očekávání, která by do ní vkládal fanoušek prog-rocku lačnící po aspoň trochu progové kompozici. I přes velmi citlivě vyskládané aranže, v nichž mě skoro nejvíc baví nadmíru decentní klávesové nástroje, jako celek rozhodně neuchvacuje a místy, třeba v duetu Riise s hostující zpěvačkou podmazaném akustickou kytarou, působí až triviálně. A takových míst je víc, zlí jazykové by dokonce řekli že hodně. Celý úvod následné The Siren je přesně takový, hrající na jednoduchou sentimentální notu, a když ti samí zlí jazykové budou tvrdit, že taková ta známá písnička Wish You Were Here od Pink Floyd je stejná romanťárna, nevěřte jim.

 

Everything to Everyone je především poměrně pomalá a vyklidněná deska, která se nenechává ničím strhnout a váží každý další krok. Asi není žádným velkým tajemstvím, že cílí na svého věrného posluchače, kterého jsem vymezil zmínkou o kapelách v prvním odstavci, mezi které bych doplnil navíc jméno Stevea Rotheryho, ale na oslovení mimo tento rámec bych to tentokrát neviděl. Na to album působí až příliš introvertně, snad až ospale, a jestli někdo hledá vzpruhu k rozproudění krve, bude se muset poohlédnout jinde.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 15.9.22 15:06odpovědět

Riisův svět má jasně určené hranice a mně je v něm pořád dobře. Klidné pasáže mně nevadí, ani to jak se roztahují do prostoru, je to opravdu taková plavba bez vln, všechno táhnou spodní proudy. Taky si užívám detaily jako třeba hrátky s basou ve vrcholícím závěru Lay Me Down. Jenom toho sentimentu je někdy příliš (skoro vždy s nástupem duetu). Taky stačí sáhnout po Forever Comes... nebo A Storm is Coming a je jasné, že to jsou o kus nápaditější desky. Ale to nemusí nikoho trápit. Navíc pozor - za 14 dní vychází další nahrávka! Je to dříč.

Ruadek / 6.9.22 8:37odpovědět

Tahle deska mi unikla, díky za připomenutí. Velké věci neočekávám, mám už delší dobu pocit, že to nejsilnější už si Riis řekl.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky