Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Těžko navazovat na jedinečné a úplné povídání, které o Black Cilice už loni vytvořil kolega Lomikar. V té recenzi je prakticky vše, co lze jakkoliv šikovně aplikovat a ohýbat na nahrávky téhle kapely. Přesto se o nějaký svůj současný vhled pokusím, byť se mohu s některými poznatky s kolegou překrývat. Určitě bych vám jeho čtení doporučil, jelikož smysl pro správné pojmenování situace je tam dostatečně jasně výmluvný a hned po přečtení prvního odstavce už nějak nemám munici a arsenál k podobnému útoku. Asi napíšu Vetchýmu, aby mě podpořil.

Album jménem Votive Fire je sedmou velkou deskou Black Cilice a xtou nahrávkou vůbec (to nehodlám počítat). Najdeme na ní typické atributy, kvůli kterým si fanoušci kapelu oblíbili anebo se rozhodli ji ignorovat. Z nastoleného trendu a stylu se neuhýbá ani o píď. I důraz na koupi fyzického nosiče na bandcampu je opět výmluvným mementem, kterým autor dává najevo, že prostý poslech nestačí. Chce to víc, chce to se plně soustředit a třeba k tomu držet v rukou artefakt a kochat se obrázky či texty. To jsou ale věci, které nejsou lidem z hudebního nadšenectví úplně cizí a jejich neustálé omílání je nošením sov do Athén či klestím do hvozdů.

Přístup k Black Cilice je tedy pro již infikované jasný, pro doposud nepostižené přívržence černého kovu jen připomenu, že tohle je ten true raw black metal, kde vlastně nevíte, zda v tom lomozu někde je krom bicích, kytar a řevu ukryt ještě nějaký nástroj a zda slyšené harmonie a melodie jsou chtěným výsledkem, nebo jen souhrou záměrně zastřeného snímání, sunoucí se dekou z reprobeden a šlapání pěvce mezi střepy.

Bordélóznost a v dobré víře míněná primitivnost je zásadní jev, bez kterého by poslech takového materiálu nebyl dokonalým. Přesto je deska tu a tam občas nucena zvolnit tempo a předložit valivější tvář, ale její trvání nebývá dlouhé. Ve většině času se tu zmítáme v ostré, no spíš hutné spleti divokých bicích a riffů, které kouzlí zajímavé linky a jejich rozostření a zkreslení je příznačně uhrančivé. Touha najít v tom zmatku vodicí linku je až fanatická, a takový poslech je pak teprve ten úplný.

Přesto tu je třeba ještě zmínit jeden element, který vnímám jako jeden ze zásadních k pochopení, o čem celé Black Cilice je. To je právě čerpání z ortodoxní víry a zasazení celého díla do fanatických myslí věřících jedinců. Už vlastně samotný název kapely – černá cilice – je k tomuto vnímání dostatečnou nápovědou.

Cilicium je totiž roucho způsobující jeho nositeli bolest a nepříjemnost. Tím se dotyčný odpoutává od tělesných choutek a udržuje se v pokorném sebetrýznění. Novodobějším projevem je veskrze obyčejný kovový pás zabodávající své ostny do těla, nohy či rukou – dle způsobu užití. Můžeme jen krátce zmínit, že tuto kratochvíli mnozí nejspíš zachytili v popkulturním světě Dana Browna.

Votivní oheň také není daleko od církevních obřadů a zapalování takových svící jistě znáte z nejednoho kostela. Třeba pravoslavní mají toto konání asi nejznámější. Propojení tématu s obalem je tak myslím dostatečně vysvětleno. Takže si zkuste dát dohromady tyto praktiky a jiné hluboce zakořeněné zvyky v kombinaci s mohutným black metalem a máte poměrně dobře jasnou představu o tom, jak je tato muzika zamýšlena.

Těžko se dá stanovit nějaká rozumná hranice hodnocení, protože, upřímně řečeno, sám nevím, podle čeho takovou škálu měřit a stanovit. Pokud bych měl sám za sebe říct, jak to se mnou hýbe po stránce atmosféry a propojením oněch témat s náladou a celkovým působením – pak jsem jasně pro stoprocent. Asi je to dáno i tím, že jsem se naučil do podobných black metalů poměrně hluboce ponořit a naložit svou palici do nějakého transu a po dobu přehrávání nahrávky se nechat jen zmítat a vláčet autorskými záměry. Black Cilice je na takové cvičení docela adekvátní, byť vyšší level.

Pokud bych však měl hledat nějaké inovace, něco neslyšeného, kombinace hodné k poukázání, něco jako posunutí hranic či jejich propojení a jiné, byť i technické a řemeslné kejkle, tak tady je snad už dopředu jasné, že se prohrává. Toto však není záměrem nahrávky. Tady je jasně kladený důraz na rozpoložení autora a posluchače. Není to o tom hledat pěkné melodie, šikovné kytarové ekvilibristiky a poukázat na techničnost bubeníka. Vůbec. Tohle je mše. Zlá, dogmatická, sebestředná, pohrdající, konzervativní seance, která nevítá nováčky s širokou náručí, ale prověřuje je. A tak je třeba k dílu přistoupit.

Ono to určitě zní elitářsky a nějak nedostižně povýšeně, ale o tom charakter církví prostě je a Black Cilice prakticky nastavuje zrcadlo.

Tolik můj pohled.