Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Black Magnet - Body Prophecy

Black MagnetBody Prophecy

Victimer21.11.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Druhý díl frenetické elektrárny Black Magnet jako pevnější, ale zároveň ne tolik dechberoucí dílo.

Druhé album industriálně metalového objevu Black Magnet, který předloni svým debutem Hallucination Scene trefil terčík téměř doprostřed, se stalo velmi očekávaným zbožím. Do plna natlakovaný ocelový hrnec v sobě nesl jasné vlivy Ministry, Godflesh, Nine Inch Nails nebo Corrections House a přitom působil drsně, čerstvě a odvázaně. Jako nová elektrárenská energie vlitá do žil stylu, kterému v tu chvíli stačilo jen hodně rázně připomenout to nejlepší z jeho vlastních kronik. Za mě je první deska Black Magnet pořád fantastická, a to i s odstupem dvou let. Pořád je to válec, který si vůbec nelámal hlavu s tím, že prakticky každá skladba zní jinak a dráždí staré industriální póry z jiné strany. Krátký výplach, který to prostě ve správném okamžiku zapnul, nakopnul a zpustošil.

 


Body Prophecy je albem číslo dvě rozvíjející původní jízdu a jeho pozice není zrovna lehká. Jakási bezstarostnost debutu úplně nevyprchala, přesto Black Magnet zní ostražitěji a drží víc pohromadě. I když pořád může vyvolat duchy starých vlivů a postupů, zejména těch reznorovských, je ale kompaktnější a celkově se snaží obíhat kolem vlastní osy. Jako by první deska působila primárně jako úder do míst, kde to vážně pocítíme a ta druhá si všechno víc promýšlí. Není jen o tom, jak natlačit obličej na přední sklo, skladby jako Incubate, Sold Me Sad a taky Hermetix se víc soustředí na psychiku, než fyzický stav jedince.

 


Body Prophecy není ani vyloženě poslechovka na první dobrou jakou byla Hallucination Scene. Black Magnet na novince symbolizují novou vlnu industrial metalové muziky a dávají na spojení starých pravidel s novými prostředky a možnostmi. Body Prophecy je sice pořád o tvrdé elektronice a agresivitě, ale nutí nás hrabat se v její nátuře, pokusit se najít hloubku a taky temnotu. Je v ní více coldwave a post-punkových nitek a propojení s nahuštěnou plechařinou. Jsou tu i odbočky k noise music, ale ty byly k mání už dříve. Druhé album je kompromis mezi ránou mezi oči, udržení těla v pohybu a sevřenějším pocitem z toho všeho. Tento typ desky už logicky nepůsobí takové pozdvižení jako proběhlo u debutu, ale Body Prophecy je stále hodně kvalitní kus tvrdé elektronické mechaniky. Jen se ocitá pod větším drobnohledem a s vyššími nároky na něj kladenými.


Hlavním mozkem kapely je pořád James Hammontree, i když kolem sebe srocuje další lidi. Nikde jsem ale nevyčetl, že by mu měl s novinkou někdo nějak zásadně pomáhat. Pokud v sobě první dvě skladby A History of Drowning a Violent Mechanix kumulují stále podobnost se vzory, v tomto případě nejprve Corrections House (ta epická suchopárnost) a potom Ministry (ten kytarový riff), tak se zdá, že už jsou to jen náznaky. Anebo moje osobní berličky jak vše uchopit. Silové pole Black Magnet už se snaží operovat na vlastním území. Nahuštěná syntetika Floating In Nothing zní stejně rytmicky jako tvárně a vše končí noise rezonancí na závěr. Incubate se na albu objeví ve dvou verzích a komu přijde ta první příliš sterilní, toho určitě rozhýbe klubový remix z rukou toho nejpovolanějšího, Justina Broadricka. Aspoň na mě to takto funguje, korodující taneční parket za dohledu Godflesh má ty správné parametry, kdo by uměl nastavit lepší?

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/black%20magnet%20band.jpg


I když má Sold Me Sad budit dojem vyšinuté ukolébavky, jsem z ní rozhodně víc ukolébaný jak vyšinutý, takže za mě je to spíš jen takové plácnutí do zlé rytmiky alba, než abych sedl na lep nečemu co moc nelepí. Další volnější věc, do drone a ambientu hozená Dowsing rozdráždí víc, ale celkově tyhle pomalejší skladby ředí energii alba, což nevím, jestli je úplně dobře. Jako protipól ke zvukové hypnóze jsou tu ale záležitosti jako Wolverine Dreams nebo Last Curse, surové dvouminutovky, které dál album drží v rovině elektronické zuřivosti. Druhá jmenovaná dost na vlně NIN. Ač se dál držím názoru, že Black Magnet si na Body Prophecy jedou hlavně vlastní sonický svět, ten Reznorův je nablízku a občas se připomene až moc drze.


A jak Body Prophecy jako druhá deska Black Magnet obstála? Pořád je v tom puls a tlak, bouřící kus energie a cosi nesprávného, co nás nutně přitahuje. A působí nemalé újmy. Black Magnet potvrdili svou pozici, kdy se vlastně ihned katapultovali do první linie industrial metalových kapel. Jen je třeba se mít na pozoru, detailně prozkoumávat terén a nebýt ze všeho hned tak odvařený. Pak to jen s malými výhradami znovu působí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky