Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jednočlenný projekt, zaměřený na funeral doom metal a pocházející z Ruska - to jsou akcie, o jejichž hodnotě lze dopředu oprávněně pochybovat. Nic proti východním bratrům, nic proti osamělým umělcům a už vůbec nic proti funeral doomu. Kombinace svérázné hudební odnože s uvedenými okolnostmi mi však před očima přivádí k životu obraz divokého samorosta Nikolaye, který v odlehlé tajze loví medvědy holýma rukama, zatímco po večerech za houkání sov a mručení generátoru vpouští svou samotu do laptopu s kytarou na koleně. Ve skutečnosti to určitě vypadá úplně jinak, nicméně je nutno přiznat, že Rusko není zrovna pravidelným dodavatelem mistrovských děl v tomto ranku. Změní na tom něco právě Funeral Tears?

Beyond the Horizon je třetím studiovým albem tohoto projektu, jehož tělem i duší je už více než deset let Nikolay Seredov z Tomsku. Ať už jsou jeho ambice jakékoliv, vystačí si na všechno sám. Počínaje hudbou a konče grafickým ztvárněním svých uměleckých vizí, ve všech aspektech hledíme do nitra tohoto bohatýra. Jak už to u takových záležitostí bývá, na jedné straně se tvůrce spoléhá výhradně na sebe a není na nikom závislý, nicméně hned za rohem číhá s nožem tvůrčí slepota, připravena kdykoli vrazit skladateli řeznou zbraň do zad. Funeral Tears se neodvažuji hodnotit komplexně, ale soudě dle alba Beyond the Horizon má Nikolay těch jizev na zádech hned několik.

Zásadní problém je, že album fakticky není tak dlouhé, než jak se mi při poslechu jeví. Vlastně mě překvapilo, když jsem zjistil, že nemá ani hodinu. Skladby se táhnou, minuty jsou líné jako páteční odpolední a změny motivů a melodií jsou vzácné. V určité fázi jsem si nebyl jist, zda jsem třeba neztratil lásku k žánru a hned jsem provedl test pomocí The Maniacal Vale od Esoteric (no, jen první disk, to zas prrr) a The Boats of the Glen Carrig od Ahab, abych si ověřil, zda není chyba na mojí straně. Ačkoli se jedná o blízké příbuzné, je s nimi mnohem větší legrace.

Upřímně řečeno, ani materiál, který je na nahrávce rozředěn, nepatří mezi pamětihodné substance. Pokud by si člověk dopřával denní konfrontaci, v hlavě se dříve nebo později přehrávaná témata uloží, ale mám pochybnosti, zda to má cenu podstupovat, když je nahrávka natolik sevřená stylovými mantinely, že není problém identifikovat Seredovovy vzory (např. Shape of Despair), jejichž desky jsou invencí někde jinde. Když k tomu ještě přidám podzemní produkci a automatického bubeníka, asi už není o čem.

Jediné co na albu zbývá, aniž bych k tomu přidal pokrčení ramen, je atmosféra toho všeho žalu, zmaru a předem prohraných otázek. Za určitých konstelací jsem schopen si album poslechnout od začátku do konce, ale musí to být při nějaké činnosti, protože jakmile staneme tváří v tvář, po pár minutách přichází rozpaky (snad s výjimkou I Suffocate). Album v podstatě neodsuzuji - má své stinné i světlé stránky -, ale cítím, že zůstává daleko před branami elity a je takovým typickým průměrným dílem, které vyšlo v limitovaném nákladu a několika žánrovým nadšencům udělá radost. Nic víc.