Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Black Magnet - Hallucination Scene

Black MagnetHallucination Scene

Victimer16.10.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Debut Black Magnet jako hodně tlustá rýha na pažbě industriálního metalu.

Black Magnet jsou novým zjevením na industriální scéně, což nejsou silná slova na začátek, ale holý fakt. James Hammontree jako otec i matka projektu postavil jeho základy na drsném průmyslovém zvuku, který věrně doprovází kytara a celkově husté a masívní tempo. V jeho hudbě se mísí starý dobrý industrial s vlivy Godflesh, NIN z dob, kdy jim ještě teklo mlíko po bradě a taky současnost Corrections House. To všechno najdeme na debutovém albu Hallucination Scene a přitom to nezní jako krádež na pozemcích všech jmenovaných. Naopak! Jde jen o dobrý záměr, dobrou volbu a hlavně dobré počty. Vedle industrialu je přítomen duch staré gotiky, punku a darkwave. Póry ve zdech už duní, není na co čekat.

 


Kompromisy se nenosí, 25 minut a dost. Temnota, ta agresivní, i když je zrovna chvilka na klid a cígo za rohem, po celou dobu je to jeden průmyslový tanec nad hroby. Prakticky co song, to trefa. K labelu 20 Buck Spin mám jen jednu výtku - nechte mě už chvíli vydechnout, sakra. Tady už to dávno není jen o chytrém a technickém death metalu, objevují se tu další interpreti, namátkou atmo industrial Vatican Shadow, funerální obřad Atramentus, nebo zrovna tyhle ze země trčící trubky Black Magnet. U dvacítek to klEpe jedna Dáseň...


Debut Black Magnet je deska s velmi ostrou čepelí. Kdo si bere servítky, nechť stáhne ocas a poslušně jím vrtí před teplým doupětem. Doupě Black Magnet je studené a vyzývavé. Disponuje velkým tlakem, který musel ven, už byl neúprosný. Jeho krátká stopáž je jednoznačně předností, pak už by ten válec mohl ztratit na síle i účinku. Takto před sebou máme industrial jako víno, s EBM průpovídkami a s metalovo hardcorovým prasáctvím, kde není čas na milostný poměr. Tento dostává poněkud zvrácených rozměrů v podobě elektrického křesla jako možného prostředku ke kopulaci. No jak chcete...


Album otvírákem Divination Equipment zaseje hodně syrové sémě plastické trhaviny, která může oddělit nohy od trupu nejednomu vojáčkovi z první brázdy. Společně s Anubis připomene krutě mířenou pouštní odtažitost Corrections House, aby se už za moment ukázalo, že Black Magnet nepůjdou jen tímto směrem. Oblíbený prasopal Punishment Map je asi ta nejitenzivnější industrial věc za poslední dekádu. Minuta a půl a je po všem, co víc si přát. V Neuroprophet dojde na godfleshovské dominantní maso, které ve strojovém rytmu rypadla dopadá na úrodnou půdu. Trustfucker zase upomene na Reznorovy začátky a opět se tak děje úplně přirozeně, nic falešného, ani necitlivého. Prostě a dobře začátek devadesátek a trochu vyjukaná postava v černém za synťáky. Boží.

 


V těchto skladbách se James ukazuje jako velký fanoušek industriální scény a jako takový je pak schopen tuhle posedlost přetavit ve výživný kompilát vlastních postupů. Intenzita nepolevuje ani ve skladbách, kterým dominuje víc elektronika než kytary. Crush Me budiž vhodným příkladem. Ta rytmika zabíjí. Na klid a mír není prostor. Hegemon je upřímně vysoustružená EBM vášeň a Walking in the Dark ohřebíkovaná balada na závěr, na kterou se nedá tančit, neb jsou chodidla přibita k podlaze. Debut Black Magnet je velká věc. Těžká, nevybíravá a hutně chytlavá. Jsem z ní unešen? Ano, jsem. A vím, že v tom nezůstanu sám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 16.10.20 14:30odpovědět

Jsem prostý člověk - čtu srovnání s Corrections House a žhavím BandCamp.

Jirka D. / 16.10.20 6:07odpovědět

Je to výborný. Ty vlivy starých NIN, Godflesh a současných Corrections House jsou tak akorát, ve skladbě Anubis bych klidně přidal staré Ministry nebo úplně staré Pitchshifter. Dohromady výborná a intenzivní deska, přiměřeně zvrhlá a s duchem raných 90. let všude okolo. Jup.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky