Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tohle je sympatická záležitost a je proto docela paradoxní, že zatímco se člověk věnuje kdejaké ptákovině, dobré věci nenápadně odkládá a posunuje s tím, že na to bude čas vždycky. Aspoň já to tak mám. Konečně se tedy dostávám k sedmé řadovce Yob, třech maníků z amerického Oregonu, poprvé vydávajících na Neurotu.

Už jsem kdesi psal, že atmosféra téhle desky mi do značné míry připomíná poslední album Ahab - svou monumentalitou, bezútěšností a existenciální mizérií. Je vlastně až s podivem, že něco takového má na svědomí pouze trojice muzikantů se základním arzenálem jedné kytary, baskytary a bicích, ale při soudobých možnostech je možné asi všechno a studio nabízí mnohá, pro někoho možná ne úplně košer řešení (což se v případě téhle desky taky dělo). Přitom na první, ale ani na druhý pohled nejde o nic složitého – hluboce podladěné a zboostrované kytarové riffy, táhnoucí se pomalu a při zemi jako hustá ranní mlha, atmosféra konce světa, zvuk jak někde ze sklepa a pak vokál. Ten vokál!

Hlasových poloh používá Mike Scheidt několik, ale hlavní jsou dvě – jedna je hluboká, budící dojem osudovosti a naprosté bezmoci (pokud ujíždíte na kapelách typu A Storm Of Light, Minsk a podobných, je to pro vás jasná volba) a druhá je naopak posazená výš a velmi důvtipně upravená slyšitelných echem (převážně v „In Our Blood“ a hlavně pak v závěrečné hymně „Marrow“). Má to podobný účinek jako asynchronicita, kterou použil Ozzy Osbourne na první desce Black Sabbath ve skladbě „Behind the Wall of Sleep“ – v ten moment máte dojem, že ten hlas je všude kolem vás, že vás obklopuje, že vám káže odkudsi shůry. I tahle pro někoho možná drobnost dodává albu na síle a pro výsledný účinek nahrávky je velmi důležitá. A jen tak mimochodem, právě v této hlasové poloze se Scheidt Ozzymu s trochou fantazie docela blíží.

I přes nemalé číslo dlouhohrajících desek je historie souboru poměrně krátká, zato celkem výživná. Po počáteční neúnavné kadenci čtyř desek za čtyři roky se kapela v roce 2006 uložila k ledu, frontman Mike Scheidt platil složenky jako instruktor izraelského bojového umění Krav Maga, ale už o tři Silvestry později se kapela vrací na scénu a dvěma deskami s dvouletým rozestupem koketuje s Profound Lore, stejně jako o sobě dává vědět na věhlasném festivalu Roadburn. Tentokrát tedy Neurot Recordings, což je vydavatelství, které toho mnoho nevydá, ale když už se tak stane, stojí to většinou za to.

Možná bych měl ještě upřesnit výše uvedenou poznámku o pomalých kytarách a tempu skladeb vůbec. Neplatí totiž šmahem pro všechno a všude, i když většina hracího času je skutečně táhlá tak, že by mohli zbystřit i fanoušci takových Esoteric. Mířím samozřejmě ke druhé skladbě „Nothing To Win“, jejíž hřmějící kytary (skutečně tak znějí) působí po zklidněném závěru předchozího kusu jako rána kladivem. Skladba navíc jako celek ve svém tlaku a rychlosti nepolevuje po celých téměř dvanácte minut (je to taky nejkratší věc na albu), vzdaluje se výrazně od doomařského řemesla, ale přitom do konceptu desky logicky zapadá a její monumentálně vystavěnou atmosféru výrazně posiluje.

Právě ze seskládání alba a jednotlivých kompozic, z přirozeně navazujících, rozvíjených a gradovaných motivů, zastřešených atmosférou monumentality je zřejmá síla YOB (což je pocit, který u některých minulých alb neplatil zcela samozřejmě). Kromě druhé poloviny třetí skladby, v níž se trochu ztrácím, nemá album slabé místo a hodinový poslech netvoří v tomto případě jakoukoli překážku. Právě naopak, návraty jsou časté, pravidelné a album „Clearing The Path To Ascend“ se pro mě stalo jedním z nejlepších doomařských roku 2014.