Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Asi máte taky několik oblíbených kapel, které sice neřadíte do svého prvního sledu, ale jejichž desky si občas poslechnete a minimálně chvíli po vydání s nimi strávíte pár společných poslechů. Přiznám, že Black Tusk jsou pro mě přesně takovou kapelou - nikdy pro mě nebyli žánrovou špičkou a můj zájem o ně je spíš taková forma sympatie než obdiv k něčemu hudebně skutečně velkému. Proč to?

Kylesa pochází z města Savannah ve státě Georgie a začala fungovat v roce 2001. Black Tusk pochází z města Savannah ve státě Georgie a začali fungovat v roce 2005. Náhoda? Na náhody nevěřím. Trochu jednoduchá zkratka? Možná ano, ale třeba na tom něco bude.

T.C.B.T. je v pořadí pátá deska Black Tusk a znamená asi tolik, abyste si dávali bacha na BT (take care of...). Při letmém pohledu jde o standardní desku ve všech ohledech - délka kolem 40 minut, 12 skladeb kolem tří až čtyř minut s jedním nesmyslným intrem, hudebně žádné experimenty a odbočky mimo. K tomu dost nezajímavý obal a bohužel klasicky nahulený zvuk, protože má pořád někdo dojem, že je to tak dobře. Není.

To hlavní, co na tomto albu v dobrém zaujme, je jeho absolutní nasazení a tempo, které začne diktovat první regulérní skladba Closed Eye a v němž se dlouho nepoleví. Prakticky do konce desky. Ano, je to stále stejný recept a křížovka s předvyplněnou tajenkou, ale současně i velmi dobře zvládnuté řemeslo, které má svou nepopiratelnou váhu. V mnoha momentech jde o starou Kylesu a v mnoha momentech mi to přijde zajímavější než Kylesa ve své závěrečné fázi. Muzika BT je v tomto ohledu naprosto přímočará, punkově drzá, ale současně zuby nehty se držící zažitých pravidel a modelů. Je totiž zcela jasně vidět, že jakmile BT zkusí přijít se skladatelsky složitějším kusem a skladbu natahují k pěti minutám (Scalped), na povrch slyšitelně vyplouvají limity a kapela atakuje především své vlastní umělecké hranice. Logicky se hned následně vrací s čistým průplachem hlavy Ghosts Roam, což je takový typický představitel jejich aktuální formy.

Sám sebe jsem se při poslechu této desky musel ptát, jak můžou BT vydržet celou desku v podstatě s pořád stejným materiálem, a především jak je možné, že to snesu já osobně. Odpověď? Nejsem si úplně jistý. Za sebe můžu říct akorát tolik, že poslech T.C.B.T. jsem omezil na chvíle intelektuálního vyčerpání a na služební cesty do auta, kde všechno funguje dobře. V ten moment zaujme i jinde snadno přehlédnutelná kytarová vyhrávka v Never Ending Daymare, kterou by si Baroness nedali ani na album rarit a demáčů, ale tady mi přišla v pohodě.

Čistě pro klid duše jsem novinku přehrál současně i se staršími deskami, především s tou dva roky starou, a bez obalu řečeno mě nic hlubokého nenapadlo. Black Tusk si prostě jedou pořád to svoje. Umím si představit, že si při podobné muzice někde vytřepu starosti z hlavy, ale tím seznam přidaných hodnot končí. T.C.B.T. je kapelní standard, který můžu mít rád a můžu s ním v pohodě žít. Anebo taky nemusím.