Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zeptáte-li se mě na nějaký výčet interpretů, kteří dobře nebo výborně hrají avantgardní metal, tak mezi prvními jmény určitě zazní Pensées Nocturnes. To mi dají mnozí jistě za pravdu. Vaerohn je totiž vynikající muzikant a mág. A svá kouzla předvádí na desce, které dal jméno název trubky, tedy Nom D’Une Pipe!.

Nechci nějak vehementně rozebírat fakta a dějiny, které se od poslední řadovky Grotesque odehrály. Album Ceci Est De La Musique, totiž moc neberu jako oficiální, když vyšlo vesměs pro soukromé účely a jen pro úzký okruh lidí. Vrhnu se tedy rovnou do toho, co nového přináší letošní zásek. Zprvu se určitě zmíním o tom, že deska má opět silný náboj a je až neuvěřitelně podmanivá.

Tahle deska má zvláštní fluidum vlastní otevřenosti. Takový genius loci. Od prvních momentů je zřetelně poznat, kdo za celým tímto velkolepým dílem stojí. Typické šílené postupy střídající kabaretní náladu s apatickou black metalovou depresí. Nemocný vokál za doprovodu hrnoucí se organické koule metalových nástrojů. Gentlemanský odér nádherně dýchá každou vteřinkou z jednotlivých skladeb, čímž se posluchač ocitá v počátcích dvacátého století a nepochybně tímto stoletím proplouvá po celou dobu nahrávky. Akordeon, saxofon, trumpety to vše jsou nemálo působící nástroje, které tu mají natolik pevné místo, že k jejich odstranění bude zapotřebí velmi silné nálože. Ale on je nikdo odstraňovat ani nechce. Všichni jsou rádi za tento monument a plesají radostí, když jej mohou uzřít. A já plácám rukama do rytmu a trhavě se kývu. Tahle deska totiž nemůže nechat nikoho jen tak nečinně sedět. Tedy ze začátku možná budete nevěřícně kroutit hlavou a říkat si, sakra o co vlastně jde?. Ale nakonec tomuto kouzlu spolehlivě podlehnete. Já to měl totiž podobně. První poslech desky ve mně zanechal rozpačité pocity a nějak jsem nebyl schopen se zaměřit na to, či ono. Když na vás totiž vybafne prudký metalový atak za doprovodu opravdu chorého vokálu, jste jati splínem a duši rvoucí náladou. Ukazováček pak v seznamu vyhledává kontakt ordinačních hodin nejbližšího psychiatra v okolí. Naproti tomu jste záhy nemilosrdně vrhnuti do vod divokých rejů a zábavních kabaretů, kde si pěkně poklepete nožkou do rytmu. Drobný návrat v čase, nostalgické zavzpomínání a v neposlední řadě upřímný úsměv na rtu. Tyto pocity se neustále prolínají, kombinují a jejich příchod je takřka nepředvídatelný. A to je právě to, co vás nejprve znehybní. Po druhém a dalším poslechu už začnete chápat a důkladněji vnímat, oč tu běží. Tyto pocity si nelze nezamilovat.

Stejně jako líbezná tvář milované osoby, kterou si člověk několikrát za den promítne ve své vlastní mysli a vidí ji tak v jasných barvách, se jeví i toto bez nadsázky honosné dílo Nom D’une Pipe!. Spatřuji jej zcela ostře v jasných a vyrýsovaných tvarech (stejně jako postavu milované osoby). Neustále se vracím do jejich detailních křivek a vyloženě se kochám každičkým milimetrem, tedy spíše vteřinou, kterou Vaerohn ukul. Nemohu jinak, než vyzdvihovat nahrávku do výšin, jelikož si mě omotala kolem prstu velice pevným způsobem. Rozmotat se od ní se mi nedaří a ani to nemám zapotřebí. Rád se nechám tepat tímto hudebním skvostem, rád se nechám mučit táhlými a přitom zběsilými blackovými výpady a samo sebou rád odpočívám a nechávám vařit krev v relaxačních a taktéž manifestačních pasážích. Zejména poslední skladba je něco neskutečně peckoidního.