Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pátá long-play deska německé kapely My Sleeping Karma vyšla na konci května a na první poslech by se mohlo zdát, že od nahrávek předchozích se toho mnoho nezměnilo. Album opět obsahuje několik čistě instrumentálních songů, několik meziher, hudebně jde stále o rock s větší trochou psychedelie a milá vzpomínka na hostující zpěvačku zestárla už na sedm let. Navíc MSK nejsou takoví technici jako jejich krajané Long Distance Calling, pravítko a úhloměr zapomněli kdesi hluboko v pracovním stole, ale na rozdíl od poslední desky münsterských kolegů jim nechybí zdravá zemitost a přirozený pohled na věc.

Měřeno čistě optikou racionálna by bylo snadné dojít k závěru, že všechny inspirační prameny instrumentálních rockovek (post, stoner, cokoliv...) už musely dávno vyschnout a že přijít s něčím svěžím, ať už v rámci scény nebo své vlastní diskografie, v podstatě ani nejde. Bylo by to snadné. Vedle toho ale aktuální placku „Moksha“ sjíždím poslední tak dva týdny téměř denně a pokud se oproti prvotním dojmům něco mění, tak jen stále se prohlubující závislost. Rozum proto nechme stát opodál, s tím tentokrát vystačit nelze.

Název desky Moksha je termín užívaný v hinduistických náboženstvích (známý také jako mókša či muktí) a představuje ukončení koloběhu života samsáry, který je dle hinduismu definován konceptem reinkarnace. Mókša tak představuje poznání pravé skutečnosti a dosažení jistého stavu vysvobození, jenž nemá daleko k obdobnému stavu - nirváně - který užívají budhisté. V přeneseném slova smyslu jde o svobodu, seberealizaci a sebepoznání. K dosažení mókši si můžete vybrat jednu ze tří cest - cestu oběti (karmamárga), cestu správného chování (áčáramárga) nebo cestu spojení brahma s átmanem (džňánamárga).

V čem jsou MSK jiní? Anebo lepší? Když začnu psát něco o tom, jak skvěle umí pracovat s jednoduchou repeticí a neustálým cyklením motivů, náhlými změnami rytmiky, dynamičností a spádem skladeb, namítnete, že tohle už tu bylo. Že jsou tu lepší nebo aspoň stejně dobří a budete mít samozřejmě pravdu. Dokonce nemám protiargument a ani se nebudu namáhat s jeho hledáním. Pusťte si titulní song anebo ještě lépe věc „Akasha“ a pak sami suďte, jestli je technická vytříbenost přednější jasně rozeznatelnému výrazu kapely, bravurně poskládaným kompozicím a především jejich skvělé, řeklo by se user friendly poslouchatelnosti. A tím ani v nejmenším nemyslím podbízivost nebo popovou vlezlost, na to jsou MSK dostatečně hluboko v podzemí a díky svému žánru otevření pouze menšinovému posluchačstvu.

Stejně tak by ale bylo nespravedlivé kapele upírat vynikající muzikantský vklad a především aranžérský cit. Ono totiž vypadá zcela samozřejmě, jakým způsobem se na albu pracuje s kytarami, jak přirozeně se přechází z pomalých, detailně prokreslených pasáží do částí rychlých, a jak snadno si mění štafetu rytmická sekce s kytarovou. Jenže ono to samozřejmé není ani trochu a za tím, že deska plyne se samozřejmostí nikoliv běžnou, je hromada práce a umu. Stačí se rozhlédnout po scéně a nijak složitě lze dojít k tomu, že podobných není mnoho.

Na závěr by se možná hodilo provolat něco slávy o nejlepším albu kapely, ale i přes nemalé nadšení z novinky moje největší sympatie doposud směřují k bezejmenné debutní desce, která navzdory devíti rokům stáří neztrácí ze své síly vůbec nic. „Moksha“ ale nezaostává o moc, jejích 54 minut je vystavěných a poskládaných s přehledem a pevným základem, bez přemrštěné snahy znít složitě, hrát mistrovsky a přitom možná i prázdně. Přirozenost, zdravá míra techniky, poslouchatelnost, vlastní tvář - to jsou My Sleeping Karma v roce 2015. Aktuálně můj instrumetal rock Nr. 1!