Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bleed From Within - Humanity

Bleed From WithinHumanity

Michal Z6.8.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Bleed From Within jsou na půli cesty hudebního zrání. Technická stránka věci je zvládnutá, nyní zbývá ještě vyladit vlastní ksicht a kreativitu. Lehký nadprůměr v death core řečišti.

Bleed From Within je death core partička do nekonečné sbírky podobných živočichů. Nedávno jsem na těchto místech propíral jejich souputníky As We Fight z Dánska a příliš jsem si na jejich hudbě nepochutnal. Jedno je jisté, Skoti Bleed From Within jsou o malý schůdek víše. Jejich podání deathcoru na debutovém velkém CD „Humanity“ je pestřejší, propracovanější a jednotlivé kompozice lépe zahrané. Přesto důvod k jásotu je v nedohlednu.

 

Do své tvorby se nebojí vrhat hodně z ampulí death a thrash metalu, plus malé špetky grindu s blackem. Samotný úvodník naznačuje, co že nás to čeká za možný hudební poklad. Sic bicí čpí klasickými Fear Factory (vícekrát se to už na albu neopakuje), není to na škodu a spíše se těším… „Damnation“ by mohla reprezentovat unifikované songy deathcoru, klasická hrubší bruska, která svoji práci odvede a poté ji vrátíte do půjčovny, bez hlubšího vytvořeného vztahu k nástroji. Místy se najde i trocha blackového vokálního odéru. Bohatě je cítit přítomnost vlivu Slayer.

 

V „Messiah“ se také neštítí použít černoty, struktura skladby je však zajímavější a méně provětrávaná konkurencí, zajímavě sekaná, proložená rytmickými zvraty a kravinami. Letmé dotyky nedobytných Meshuggah. Myslím, že silnější a zajímavější skladbu na albu nepohledáte. Naskakování bicích z nízkých otáček do hry je chutné. Kytary se snaží předhánět, která přijde s méně otřepaným motivem.

 

Co nás však čeká dále už nelze nazvat kdovíjakým hudebním pokladem. Bohužel střed alba se utápí ve stereotypu, jak vlastních klišé kapely, tak i klišé stylových. Je jasné, že stále nelze posunovat hudební hranice, ale proč znít nudně a tuctově. Což o to, kvalita zvuku je velká, proč ale jen deathcorově přešlapávat přeplněnou zlatou střední cestu?

 

Od páté skladby alba jde vše z kopce, celkový dojem letí dolů a mírného vyjasnění mi přináší až „Monster“, která nabídne i něco více. Co materiál drží pohromadě, jsou vokály bohaté na výrazové prostředky, kvalitní zvuk, a především bicmen. Cesta ke konci alba není dlouhá a uteče nečekaně rychle. Taky dobře. Po prvních předhozených pamlscích člověk toužebně očekává pokračování, leč kvality prvních tří vzorků, již nenalézám. Vše splývá do neurčité koule. Vypadá to na promarněnou šanci a dobrovolné zabřednutí v obrovském pásmu průměrných deathcoreových těles. Nemá smysl se vracet. Albu prorokuji šedý život v temných zákoutích archívů a skladů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky