Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bleed From Within - Humanity

Bleed From WithinHumanity

Michal Z6.8.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Bleed From Within jsou na půli cesty hudebního zrání. Technická stránka věci je zvládnutá, nyní zbývá ještě vyladit vlastní ksicht a kreativitu. Lehký nadprůměr v death core řečišti.

Bleed From Within je death core partička do nekonečné sbírky podobných živočichů. Nedávno jsem na těchto místech propíral jejich souputníky As We Fight z Dánska a příliš jsem si na jejich hudbě nepochutnal. Jedno je jisté, Skoti Bleed From Within jsou o malý schůdek víše. Jejich podání deathcoru na debutovém velkém CD „Humanity“ je pestřejší, propracovanější a jednotlivé kompozice lépe zahrané. Přesto důvod k jásotu je v nedohlednu.

 

Do své tvorby se nebojí vrhat hodně z ampulí death a thrash metalu, plus malé špetky grindu s blackem. Samotný úvodník naznačuje, co že nás to čeká za možný hudební poklad. Sic bicí čpí klasickými Fear Factory (vícekrát se to už na albu neopakuje), není to na škodu a spíše se těším… „Damnation“ by mohla reprezentovat unifikované songy deathcoru, klasická hrubší bruska, která svoji práci odvede a poté ji vrátíte do půjčovny, bez hlubšího vytvořeného vztahu k nástroji. Místy se najde i trocha blackového vokálního odéru. Bohatě je cítit přítomnost vlivu Slayer.

 

V „Messiah“ se také neštítí použít černoty, struktura skladby je však zajímavější a méně provětrávaná konkurencí, zajímavě sekaná, proložená rytmickými zvraty a kravinami. Letmé dotyky nedobytných Meshuggah. Myslím, že silnější a zajímavější skladbu na albu nepohledáte. Naskakování bicích z nízkých otáček do hry je chutné. Kytary se snaží předhánět, která přijde s méně otřepaným motivem.

 

Co nás však čeká dále už nelze nazvat kdovíjakým hudebním pokladem. Bohužel střed alba se utápí ve stereotypu, jak vlastních klišé kapely, tak i klišé stylových. Je jasné, že stále nelze posunovat hudební hranice, ale proč znít nudně a tuctově. Což o to, kvalita zvuku je velká, proč ale jen deathcorově přešlapávat přeplněnou zlatou střední cestu?

 

Od páté skladby alba jde vše z kopce, celkový dojem letí dolů a mírného vyjasnění mi přináší až „Monster“, která nabídne i něco více. Co materiál drží pohromadě, jsou vokály bohaté na výrazové prostředky, kvalitní zvuk, a především bicmen. Cesta ke konci alba není dlouhá a uteče nečekaně rychle. Taky dobře. Po prvních předhozených pamlscích člověk toužebně očekává pokračování, leč kvality prvních tří vzorků, již nenalézám. Vše splývá do neurčité koule. Vypadá to na promarněnou šanci a dobrovolné zabřednutí v obrovském pásmu průměrných deathcoreových těles. Nemá smysl se vracet. Albu prorokuji šedý život v temných zákoutích archívů a skladů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky