|
|
||||||||||
Sleduju, poslouchám, kupuju, obdivuju, uctívám. Už z některých mých starších textů bylo zcela jasně zřejmé, že ke švédské kapele Cult of Luna chovám velký respekt a že jejich tvorba mě pravidelně provází už dlouhou řádku let. Před napsáním prvního písmena téhle recenze jsem si přečetl svou recenzi dva roky starou, kterou jsem tehdy vynesl do nebes naprosto výbornou desku A Dawn to Fear (ZDE) a tak trochu jsem se v ní zamýšlel nad tím, kam až dál to všechno lze ještě táhnout. Kam až lze posouvat hranice výborného a kdy se to celé zasekne a dojde tomu dech. Z mého pohledu se tak svým způsobem stalo loni společně s vydáním EP The Raging River (ZDE), nicméně všichni víme, jak to s těmihle krátkými deskami bývá. Někdy zasáhnou skvěle, když ne, prostě to omluvíme tím, že to není řadovka, že kapela zrovna nebyla úplně v pohodě a prostě chtěla něco vydat. V tomto případě si zajížděla vlastní label Red Creek, budiž, dá se s tím žít docela spokojeně. A navíc jsem zachytil i hlasy, které tohle mini album přijaly víc než dobře.
Nová deska z letošního února slyší na jméno The Long Road North a i když není tak dlouhá jako ta předchozí (která se nevešla ani na jedno CD a musela být rozdělena na dvě), je dlouhá docela dost (69 minut) a dvojnásob dlouhá vzhledem k faktu, že neoslovuje tak silně. Docela živě si pamatuju zklamání při prvním poslechu, kdy mi v to v hlavě kolovalo slovy jako recyklace, kopírka, své jisté, předělaný Verikal (ZDE), šablona a tak podobně. Možná že to znáte. Je to pocit, který nikdo nezažívá rád, zvlášť když jde o jeho oblíbenou kapelu. V mém případě je na tom smutné především to, že mi tenhle pocit i přes nemalou snahu doposud zůstal.
Nikdy bych si nebyl myslel, že v případě Cult of Luna budu psát o slabém albu a když o tom tak přemýšlím, nebudu o něm psát ani tentokrát. The Long Road North je pořád deska, za kterou by každý jiný upsal duši Putinovi (no dobře, asi ne). Je to pořád deska, kterou jednoznačně identifikujete, pro kterou budete horko těžko hledat srovnání, ale taky deska, která se - buďme k sobě upřímní - pouze přehrabuje starým kapelním haraburdím. Která si bere všechno to dobré, co kapela vymyslela na Vertikal (tam hodně), na A Down to Fear (tam spíš méně), nic dalšího k tomu nepřidává a ve stejném duchu a s novým, bledě modrým odstínem to prodává dál. Je to špatně? Je to málo?
Především je to pro mě informace, že žádná studnice nápadů a inspirací není nekonečná a bezedná, a že nekonečný růst ať už čehokoliv je z principu blbost. A to píšu i s vědomím toho, že mi teď v hlavě dozněly první dvě skladby Cold Burn a The Silver Arc, které jsou prostě výborné a mají všechno, co od téhle kapely očekávám. Tvrdé syntezátory, velkou práci s atmosférou, s rafinovaností kompozice, s náladou. Skvěle manipulují posluchače, který je proti nim bezmocný jak pírko ve vichřici, nedávají mu čas na oddech, tlačí, bolí, naléhají. Skvěle na ně navazuje více méně mezihra Beyond I s hostující Mariam Wallentin, která má opravdu okouzlující alt.
Čistě z úzkého pohledu pouze na tuto desku se všechno jeví jako nadstandardní porce post-apokalyptických vizí zhmotněná do not a veškeré pochybnosti začínají v připuštění si toho, že tu jsou i desky předchozí. Desky, které definovaly směr, definovaly zvuk, definovaly kapelu jako takovou. Úplně bokem nechávám fakt, že v úvodu An Offering to the Wild jsou Cult of Luna v kytarách až moc podobní The Ocean, protože se nechci pouštět do diskuze, kdo ovlivnil koho. Stejně tak nechci příliš polemizovat nad tím, jestli nastavení poměrně dost abrazivního zvuku je ještě OK a v souladu s obsahem, nebo už je to za hranou snesitelnosti (bavíme se o tom, že deska má 69 minut a že by člověk po jejím poslechu neměl skončit na JIPce). V zásadě by se se vším dalo smířit a všechno by šlo považovat za úspěch, nebýt jedné otravné maličkosti - že deska mě nechává poměrně v klidu. Že se nemůžu zbavit pocitu, že všechno jsem to už někdy někde slyšel a že do pocitu „teď si to tady užívám zcela bez pochybností“ naskakuju docela těžko.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Lomikar / 1.3.22 15:54odpovědět
Opravdu zřídkakdy narazím na metalovou desku, která je schopná obhájit více než hodinovou stopáž. Většinou totíž za tím stojí dojem vlastní bohorovnosti nebo přešvihlý ambice. Jsou zde perfektní pasáže (úvod a závěr Cold Burn s hornerovskými lesními rohy či vygradování předposlední Blood upon Stone). Čeká se na ně ale strašně dlouho. V půlce desky na chvíli úplně zapomínám, že to hraje. A nelíbí se mi zvuk hajtky, kterej zní srašně synteticky.
p3tris / 1.3.22 8:19odpovědět
Jsem rád, že to někdo řekl na plná ústa. Mám to totiž úplně stejně.
Label:Metal Blade Records
Vydáno:Únor 2022
Žánr:post-metal
Magnus Lindberg - kytara, perkuse
Johannes Persson – kytara, zpěv
Andreas Johansson – baskytara
Thomas Hedlund – bicí
Fredrik Kihlberg – kytara, zpěv
Kristian Karlsson – klávesy, zpěv
hosté:
Christian Mazzalai - kytara (8)
Laurent Brancowitz - kytara (8)
Colin Stetson - saxofony, flétna, lyricon (4, 9)
Mariam Wallentin - zpěv (3)
1. Cold Burn
2. The Silver Arc
3. Beyond (I)
4. An Offering to the Wild
5. Into the Night
6. Full Moon
7. The Long Road North
8. Blood upon Stone
9. Beyond (II)
Cult of Luna
The Raging River (EP)
Cult of Luna
Mariner
Cult of Luna
Vertikal II (EP)
Unisonic
Light of Dawn
The Prodigy
The Day Is My Enemy
Witchgrave
The Devils Night
Agogh
Demo 2002 (demo)
Six Feet Under
Undead
Storm{O}
Ere
Esoteric
Paragon of Dissonance
Elementary
Horizont lidskosti
Tiskovka: Mohou pankáči natočit desku dětských písniček? Odpověď na tuto otázku přinesli Už Jsme Doma na albu Pět ran do čepice. Nahrávka vznikla ve s...
27.6.2022Domácí kapela Gate Crasher zveřejnila nový singl Jako vlci, k němuž vznikl i videoklip - k dispozici na youtube.
27.6.2022Pár měsíců po digitálním vydání je venku i fyzická podoba nahrávky Pohrdat domácí kapely Decultivate, a to na jednostranné 12" gramodesce s gravírovan...
27.6.2022Domácí dark(black)metalová kapela Pergamen právě vydala své nové album Sol infernum, které je jejich první koncepční nahrávkou. Kromě digitálního vydá...
23.6.202212. července se v pražské Baladě (na nové adrese Pod Plynojemem 1274/5) odehraje koncert španělské instrumentálně post-rockové/metalové kapely Syberia...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.