Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blind Guardian - At The Edge Of Time

Blind GuardianAt The Edge Of Time

Michal Z9.1.2011
Zdroj: MP3
Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E03, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Vynikající klasické dílo klasiků, které kvalitativně srovnává konkurenci se zemí. Trůn melodického power melody speed metalu Blind Guardian právoplatně náleží, urozenější krev v žilách nikomu nekoluje. Ptám se, kdeže jsou všichni ti bombastici od starého Říma?

Blind Guardian jsou souborem, u něhož ctím jeho dlouhověkost a přínos svému stylovému zaměření, kterým vyznačili cestu davu následovatelů do dnešních dnů. Své věrné příznivce léta skrápí výtečnou tvorbou, jejíž kvalita má stále mírně vzrůstající tendenci. „At The Edge Of Time“ beru jako vyvrcholení tvorby a vývoje, který kapela prodělává od počinu „A Night At The Opera“. Vyzrálost je po letech hmatatelná a momentální možnosti krefeldských jsou skutečně bájné a svým výrazem se stále více přibližují fantasy světům, které nespočetněkrát vybarvovali ve svých výtvorech.

 

Albu na mnoha místech dominují symfonické party. Ty se nahrávaly na našem území, konkrétně v pražském Klementinu. Umění našich filharmoniků, vedených Adamem Klemensem, krystalizuje v mohutném čarokrásném úvodu alba. Monstrózní „Sacred Worlds“posazuje na židli prvním poslechem. Vyvedená kompozice kde se symfonika s metalem spojují do jednoho překrásného kompozitního drahokamu s vlastnostmi fantasy ság. Takto propracovaně a smysluplně zakomponovaný plnohodnotný orchestr do melodické metalové skladby doslova vyráží dech. Prostor vytvářený monumentálním dynamickým zvukem je nekonečný. Blind Guardian nevypadají na odchod do uměleckého důchodu či ústupu ze svých pozic a své břímě stále hrdě posouvají k dalším metám. Vynikající kytarové sóla a klasické Blind Guardian riffy (kdo z dnešních mládežníků má šanci na podobný příměr…), fantastický projev Hansiho, hřmotně bombastická rytmika, fantasie, grande opus, monolit. Slov chvály a příměrů k velkým činům, se na srdce hrne nepočítaně, až bych s nimi mohl zablátit celý arch papíru. Přenos do světa Blind Guardian nemohl proběhnout lepším spojovacím teleportem.

 

Kola drtivého melodického speedu se roztáčí naplno a odhazují krustu počáteční symfoniky za obzor. Krefeldští sešlapují plyn na podlahu a tasí se smrští „Tanelorn (Into the Void)“.Nezbývá než nechat pouze poddajně laskat přenádhernou aranží, melodií, nápady a vynikajícími harmoniemi, které stále působí čerstvě a živelně, i když rukopis Blind Guardian je neustále čitelný. Právě tato jistota dělá kapelu neodolatelnou pro mnoho skalních příznivců. S posmutnělou „Road of No Release“ jsou předchozí plesavé okamžiky zavanuty přílivem smutku a rozjímáním. Odměna je opět bombastická a vrcholně melodicky vystavěná, náramné finále songu, Hansi předvádí 1000+1 odstín svého zrajícího vokálu a provádí nás světy, kde se střetává vše, co je schopna fantazie posluchače obsáhnout.

 

Plynový pedál se silou „Ride into Obsession“ zaráží a obtiskuje se do podlahy z jakostní jemnozrnné otěruvzdorné oceli. Báječná jednosměrná jízda na kovové atrakci. Kolem vás to jen sviští a smysly si jednoznačně užívají adrenalin z těsně podzvukové rychlosti. Tradiční geniální refrény a mnohohlasy made in Blind Guardian zní i zde. Přenádherné putování pro šedivějící dávné příznivce kapely. Na bardskou notu je naladěna renesanční „Curse My Name“, kde vypravěčský úvod evokuje Blackmore's Night. Decentní Hansiho přednes, akustické kytary, mohutná basa, proměnlivé přepestré bubínky a cingrlátka. Gradace skladby zcela netradičního nemetalového ražení je nekonečně smyslná. Dokáži si tuto skladbu představit v připravovaném filmovém zpracování Hobita z rukou páně Jacksona. Zvukové parametry jsou mi velmi blízké, ostatně celá nahrávka je po technické stránce na dnešní dobu přívětivá.

 

Dešťovými kapkami zkrápěná a blesky osvětlovaná „Valkyries“zpočátku nabízí hodně východisek, kudy by se mohla ubírat dále. Konečnou volbou se stává bombastická tvář připodobitelná k současným pokusům Avantasie. Bombastičnosti a pompézním melodiím umělci otevírají brány dokořán. Báječné sbory a melodie opět strhávají posluchače do extáze. Čas plyne neustále tryskem vpřed a možnost nabažit se přicházející nádherou a hudebním balzámem se stává citelně návykovým. „Control the Divine“začíná klasicky a stáčí se do cválavější polohy, dokud všechnu pozornost na sebe nestrhne mohutný refrén a chorál. Nakažlivost a zapamatovatelnost harmonií je do pekla volající a skladba se podbízivě zavrtává do podvědomí. Vše se děje se ctí ke kořenům, přesto je materiál stále vzdušný, i když struktura nejen této skladby je značně komplikovaná a nejedná se o laciné asijské napodobeniny křehké životnosti. Poněkolikáté cítím fantastické momenty hodné vystavení do veřejných vitrín. Děj skladby je poměrně dramatický a emocionální. Hansi si div nevyvrhne plíce, o geniální práci celé kapely nemluvě.

 

Citlivý rozjezd „War of the Thrones“ navozuje opravdové chmurné pocity na okamžiky vykoupené krví. Decentní atmosféra se mírně obrací k renesančním a bombastickým symfonickým vlivům. Navození fantaskního světa opět více než zdařilá houpavě hypnotizuje a vtahuje do vyprávěného příběhu. Příjemný poslech a výdech vhodný k potřebnému rozjímání a vstřebání přílivu emocí. A je ho třeba pro nadcházející palbu „A Voice in the Dark“. Rychlost nezměřitelná, ručička tachometru Blind Guardian se zastavuje o konečný mezní sloupek maximálního výkyvu. Bleskurychlý klasický melodický výjezd ukazuje chuť matadorů tvořit jako v počátcích. Geniální vícehlasy, vrstvení vokálů, typická přesto neohraná kytarová sóla a melodie, harmonie a palba bicích, to jsou ingredience, které nejeden power melodik lačně vyhledává a nikdy jimi nepohrdne, zvláště jsou-li zahrány mistry oboru! Blind Guardian nemusejí mít obavy před mladou krví ani v rychlostním měřítku.

 

Symfonických motivů míchaných s orientálními se plná číše nalévá v poslední skladbě „Wheel of Time“. Je to po úvodníku alba druhá skladba, kde se bohatosti symfonického tělesa ponejvíce využívá a dává tušit, jaké schopnosti dřímají v hlavách tvůrců. Blind Guardian naznačují, kam jsou schopní zavést po hudebních cestách své posluchače. Skladba je tak přesycená jednotlivými motivy a linkami až to hraničí s možnostmi vše vstřebat a labužnicky si vychutnávat tu vybájenou krásu. Geniální tečka za albem natřískaným invencí, svěžestí a vášní z power speed metalové hudby, kde nenacházím slabšího místa natož skladby. Málokdy se tak rozplývám a sahám k horní stupnici hodnocení, jako je tomu v případě „At The Edge Of Time“.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky