Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blood Of Kingu - Dark Star On The Right Horn Of The Crescent Moon

Blood Of KinguDark Star On The Right Horn Of The Crescent Moon

Bhut10.10.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Tvrdá nálož bez úkroků. Hrubý nájezd válečné armády dávné mytologie, jenž za sebou zanechává pouze vypleněnou zem. Blacková zběsilost Blood Of Kingu se opět probouzí k životu.

Kdo pak je to ten tajemný Kingu, že nám jeho krev neustále drásá sluchovody? K vysvětlení jména musíme zabruslit hluboko do sumerské mytologie. Jak praví Enúma eliš, na počátku stál pár vyšších bohů Abzu a Tiamat. Pro všelijaké vrtochy mezi jejich dětmi nakonec Abzu chtěl svá dítka zničit, což ratolesti prohlédly a sami jej zabily. V té chvíli byl v nitru Abzu zrozen Marduk, coby nedostižný a mocný bůh. Poté Tiamat jmenovala Kingu velitelem armády bohů, kterou mezitím zformovala. Marduk ovšem zabil jak Tiamat, tak později i Kingu. A právě za pomocí jeho krve, hlíny a jílu upatlal první lidské bytosti. Kingu v podsvětí nadále sídlil v království jménem Ereshkigal.

 

Tolik stručně z mytologie, v níž si můžete povšimnout jmen, která dnes zdobí emblémy mnohých kapel. Inspirovat se nechala i ukrajinská sebranka Blood Of Kingu, která od roku 2005 zahrnuje svět hrubým black metalem opatřeným touto mytologickou lyrikou. Letošní deska Dark Star On The Right Horn Of The Crescent Moon je jejich třetí počin, na kterém dávají znát, jak moc jsou prastarými pověstmi učarováni. A řekl bych, že až na této nahrávce se Blood Of Kingu naplno rozhučeli. Možná je to dáno současnou situací na území příslušného státu, možná je to jen shoda okolností, ale kapela se nyní prezentuje opravdu agresivním způsobem. Vypadá to, že aktuální nahrávka se stane výrazným a silným albem a pevně věřím, že přečká delší čas než slavný vojevůdce Kingu.

 

Zlý, nespoutaný a zádumčivě temný je black metal, kterým k nám kapela promlouvá. Lze vystopovat i náznaky death metalu, které bych mohl připodobnit k Dead Congregation - nekompromisně tvrdě, svižně a svým způsobem i chytlavě. Hlavním aspektem alba je však pocit hnusoty a ničivé nervozity. Deska je hrubá a zprvu působí lehce neotesaným dojmem, ovšem v přibývajících minutách je tato domněnka zadupána precizností, se kterou jednotlivé skladby likvidují prostor. Zpočátku jsem zápasil se zvukem desky, respektive se zabarvením nástrojů, ale to se později ukázalo jako zbytečnost, neboť mysl se plně hroužila na nemilosrdnou kadenci a ničivě postupující armádu tónů. Stejně jako někdejší šikovatel Kingu, tak i dnes jeho následovníci vraští čelo a hrnou celou svou energii bez skrupulí vpřed. Ozvláštněním budiž tajemná aura, vznášející se nad celou scenérií jako éterický démon. Chvilkami rovněž dojde ke zvolnění, drobnému útlumu, který se navenek jeví jako neškodný a klidný, ale jeho srdce neustále tluče divokým rytmem.

 

Před čtyřmi lety kapela výrazně vystrčila růžky deskou Sun In The House Of The Scorpion, která byla nadějným příslibem do budoucna. A ten právě letos pánové ztvrdili až nad očekávání dobře. Dokázali zhmotnit tajemný Sumer, chrabrý Babylón s bolestivou historií a všechny ty hrůzostrašné povídačky kolem - plné krve, ostrých nožů a magických rozuzlení. Blood Of Kingu se nechávají tesat klínovým písmem do dalších tabulek osudu, aby tak vytvořili pancéřový štít. Dnes jsou snad na vrcholu sil a drtí přítomnost hrubou energií. Jsem nadšen a tleskám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky