Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tři roky utekly a norská legenda si opět udělala radost. Říkám si, ve smyslu sama sobě. Darkthrone si totiž už dávno dělají, co chtějí a je jim tak nějak jedno, co od nich svět očekává. My, oddaní posluchači, pak netrpělivě vyhlížíme nové album a se vzrušením čekáme všechno možné. Na novince pojmenované podle jedné norské heavy/thrash metalové kapely – Arctic Thunder, se opět děje něco trochu jiného, než šlo proti minulým deskám tušit.

Sice se stále pokračuje v nastolené thrashové krasojízdě, ale dnes je taková jiná. Arctic Thunder je hodně, ale opravdu hodně dřevní deskou. Je velmi hrubá a špinavá. Místy sahá až do prastarého doom metalu. Z toho plyne, že pro šílené kreace a vokální exhibice tu už není prostor. Tempo je především střední a občas i pomalé (doomové). Ale i výjimky potvrzující tato pravidla se na desce pochopitelně najdou – to by to zas nebyli Darkthrone.

Asi nebude překvapením, že se nepoužívá žádných doprovodných ruchů, efektů a vlastně vůbec ničeho jiného, než je syrový základ kytarové hudby: kytara, basa, bicí a zpěv. Takovému skeletu pak kapela dopřála perfektní zvuk, kde zejména bicí zní tak, jako by hrály u vás doma. Opravdu radost poslouchat. Vizuální kabátek se také povedl a drží se zajeté šablony minulých nahrávek (především grafika vsádky). Letošní motiv alba je sice hodně tmavý, ale slušný a tak nějak klasicky vyznívající. Pojďme ale na konkrétní náplň.

Bez skrupulí se do toho Darkthrone ihned opřou. Každou skladbu pak ozdobí něčím výrazným, díky čemuž si je oddělíte. Jednou je to krátké zaječení, jindy stylové sólo, někdy zas dobrá melodie. Co však všechny skladby spojuje je, krom Nocturnova vokálu, i šlapavá nálada. Album zkrátka zabírá a funguje, díky vcelku primitivnímu zpracování vás okamžitě chytne. Tou primitivností je myšlena především jednoduchost skladeb, které zkrátka neujíždějí na progresivních exhibicích, ale zcela napřímo hovoří jasnou řečí. Takže na výběr je jen líbí/nelíbí, žádné odtajňování detailů se nekoná. Další a další poslechy mohou samozřejmě narůst v lepší oblíbitelnost nahrávky, ale de facto nic vyloženě objevného nepřinesou.

Co tedy hudebnímu světu deska přinesla? Vcelku nic zásadního, ale považte – Darkthrone toho už rozdali dostatek, před kterým nelze nesmeknout, šuplíky mají prázdné, jelikož své už řekli. Tak se prostě baví. Bavme se s nimi, ta deska za to stojí.