Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bloodbath - The Arrow Of Satan Is Drawn

BloodbathThe Arrow Of Satan Is Drawn

Sorgh9.11.2018
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Vyschlá a práchnivá je cesta, po které se už od roku 1998 ubírá švédské seskupení Bloodbath. Ani letos nejde o nic jiného než o masakr. Jak milé je setkání po čtyřech letech, posuďte sami.

Bloodbath svou hudbou víří prach, v jejich revíru převládá suché podnebí, které vysušuje sliznici a mumifikace se zdá tou nejlepší metodou k uchování babičky. Ovšem když se člověk zaměří na texty a klipy, tak to tam čvachtá, teče a vřeští hezky šťavnatým death metalem. Z nástrojů stéká krev a odtud není daleko k řevu motorových pil, které konají právo útrpné. Jsem však rád, že kapela tu gore tématiku nepřehání a střídá ji s hanobením křesťanské modly. Takže stačí mít rád drnčivou švédskou školu, krvavej steak, v srdci trošku blasfemie a máte vystaráno.

 

Bloodbath toho mají na kontě spoustu, ale ne každý jejich zářez snese nejpřísnější měřítko a v té dlouhé řadě jejich nahrávek jsou favorité, ale i slabší kusy. Je to dáno zejména tím, že se pod nahrávkami podepisovaly různé sestavy, které dávaly kapele svůj vlastní a jedinečný tvar. Ten současný sklouznul k formě takové prostoduchosti, že mě to nutí přemýšlet o nejslabším albu diskografie. Kdybych vzal ten nejjednodušší recept, jak nahrát album v typickém švédském stylu, tak by výsledkem mohlo být právě The Arrow Of Satan Is Drawn. Krom pěkného názvu a obalu, je na něm až na výjimky naprostá absence zajímavých výronů, které z obyčejného úrazu udělají slušný masakr.

 

Ať nás válcuje nesmiřitelný mandl kytarových dostihů nebo deptají pomalu se odvalující žulové náhrobní desky, z alba cítím rutinní práci mistrů cechu, kterým zas až tak nešlo o to přijít s něčím unikátním. Pravda, když se rozjede famózní nášup Deader, mám sto chutí skandovat oslavné básně na zlatou klasiku, která mě nenechá mrtvým a chladným. Jinde se i ten božský základ těžko hledá a uši mám plné vaty. Rock'n'rollové maso některých skladeb ruší jen zakvičení ztýrané kytary a narušený rytmus. Hodně málo na pojem Bloodbath. Ani Holmes nepředvádí vše, čeho by jeho hlas mohl dosáhnout a zůstává celou dobu v jednotvárném naladění. Ve hře ladí a nevyčnívá, ale mohl by se trochu víc snažit.

 

Albu nechybí aura blasfemické nevěstky, ta jediná mě s tímto dítkem drobátko smiřuje. Na pozadí se rozlévají kytarové motivy jako květy zla, jejich život je krátký, ale pro album něco dělají. Je dobré si album pustit do sluchátek, kde se ta drobná kresba zobrazí, protože na tuctovém přehrávači mi spousta detailů unikla. Jinak letošní dílo nepovažuji za nic víc než tuctový kus v řadě, který až moc sklouznul do nevýrazné formy švédského deathu. Mnohem víc mě berou starší věci s Åkerfeldtem nebo Tägtgrenem. I minulá Grand Morbid Funeral byla skvělá, tam se i Holmes silně pochlapil. Letos se neurodilo a nemá cenu tvrdit opak.  


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Boris Renner / 7.1.19 14:05odpovědět

Paráda!

Hellman / 10.11.18 11:15odpovědět

Vynikající album!

Djoser / 9.11.18 20:56odpovědět

Vynikající

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky