Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V hudbě není na ohlédnutí zpět nikdy pozdě. A dva roky jsou jako nic, takže vůbec neřeším, jestli je v tomto případě deska aktuální. Datum jejího vydání spadá do roku 2014, ale při poslechu by mohl leckdo zakolísat, jestli to není fór. Chvílemi to totiž vypadá, že míříme mnohem hlouběji do minulosti. Blues Pills se svým debutním albem přiznávají, že jejich vzory jsou ti, jejichž vlasový porost už hojně prokvetl šedinami. V lepším případě. A tuto zálibu není slyšet jen v hudbě, výmluvný je i jejich styl oblékání.

Vydejme se na cestu o pár dekád zpět. Blues Pills by se rozpustili v koktejlu 60. nebo 70. let. Tak přirozeně a svobodně zní jejich hra čerpající z přirozených pramenů života. Přímo to z ní tryská a posluchač má dojem, že se po něm žádá osobní angažmá. Tady lze jen těžko být nezaujatým pozorovatelem, ta hudba vás otevřeně vyzývá, když ne přímo k aktivismu, tak alespoň k pasivnímu zájmu.

Monotónně vrnící kytara se záhy začne probírat sbírkou klasických riffů, které nás přenáší do období vlasatých rockerů loučících se s érou květin a volné lásky. Na základní, opakující se motiv nasedají kytarové fantazie, které rozvíjí ideály nefalšované svobody. Má to neskutečný drajv, přímočará jízda ignoruje složité manýry artrocku a dalších jinotajů, všechno je průhledné a upřímné jako lesní studánka. Blues Pills jednoduše dokazují, že síla klasického rocku neuvadá, ba naopak, že věrnost je jednou z jeho elementárních vlastností, na kterou slyší další a další generace posluchačů. 

Při poslechu zkreslené kytary, kterak maluje sóla s jasnou poklonou chlápkům typu Ritchiho Blackmorea, vzpomínám na dávné mohykány. Originál je samozřejmě jen jeden, ale tohle zní neskutečně dobře. Kapela nepoužívá klávesy, což je poměrně překvapivé, ale na výsledek to nemá vliv. Prostě tam nejsou a po chvíli vás ani nenapadne je hledat. Většina skladeb se nese ve svižném tempu, ale nastávají i chvíle, kdy kapela zvolní a zabrousí do hájemství akustického písničkářství. Jednoduše se tvářící skladby působí skromně a tím výrazněji vynikne citlivý hlas zpěvačky Elin. Taková je pro představu skladba Little Sun. Překvapením nejsou ani stopy slabé psychedelie linoucí se z táhlých, kolísavých strun a ospalé atmosféry zpěvu. Tady působí asi to nejsilnější kouzlo celé nahrávky, ve které jsou všechny zmíněné prvky v naprostém souladu se základní filosofií kapely.

Jako chlap musím konstatovat, že zpěvačka Elin vypadá neskutečně dobře. Nicméně by bylo chybou považovat ji jen za éterickou vílu se zasněným pohledem. Kromě pohlazení totiž umí i seknout drápem a zařvat jako siréna. V nižších polohách ji kryje hebký samet, ale jak se dostane do ráže a vyrazí směrem vzhůru, uvolní hlasivky zanesené cigaretovým kouřem (možná ale nekouří) a začne škrábat. Zjevuje se ostrý rocker v dámském provedení, skoro takový, jakým byla Janis Joplin.

Nemám než slova chvály. Blues Pills se podařilo spojit ducha vrcholného období hardrocku s vlastním, mladistvým šarmem. Díky nim nemusím při touze po klasice otáčet jen staré desky, ale můžu si dopřát i takovou, na které se ještě leskne cenovka.