Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Než se mi dostalo do rukou právě recenzované druhé album francouzských post/atmosfériků Blurr Thrower Les voûtes, neměl jsem jako obvyklo tušení, že taková smečka vůbec existuje. Agilní vydavatelství Les Acteurs de l'Ombre Productions, které nás aktivně zásobuje svými realizacemi, na nás myslelo i tentokrát a do balíčku mimo jiné přibalilo i tento kousek, který je dalším z řady nádherných digipaků, které potěší každé oko fetišistického blázna.

Přemýšlím, jak představit kapelu, o které nic nevím, a o které se nedá mnoho zjistit. Za kapelu promlouvá jejich tvorba a mimo jiné i poutavá grafika. Samotné zpracování nosiče je nádherné, ale teprve dokonale atmosférická grafika s nejednoznačnými fotografiemi dělá z CD dokonalou laskominu. V případě Les voûtes můžeme dokonce mluvit i o vzácné souhře vizuálu s hudební složkou. I ta je totiž kupodivu parádní. Není nikdy neslyšená, na sto procent progresivní a nečekaná. O tom to není a ostatně tuším, že budu muset ze svých názorů na jedinečnost slevit, protože bych nakonec nemusel poslouchat a vychutnávat vůbec nic. Kapela sází na éterický, avšak dostatečně výbušný materiál plný obrazných kontrastů.

Kdybych měl za všechny jmenovat dvě kapely, které mě při poslechu Les voûtes napadly, bude to asi Deafheaven, od nichž jsem nikdy nic pořádně neslyšel, a starší nahrávky Wolves in the Throne Room. Je mi jasné, že tohle přirovnání není k ničemu, protože se jedná o vrchol samotného ledovce, pod nímž dřímá nepřeberné množství pokladů. Mohl bych si vzpomenout i na můj objev minulého roku – Fluisteraars. Ti však drnkají na odlišnou notu a nejsou až tak úplně vzdálení reálnému světu jako Blurr Thrower.

Když jsem povinně pro srovnání s novinkou poslechl debutové EP Les avatars du vide, zaznamenal jsem zejména posun stran větší učesanosti a nepřekvapivě posun ohledně kompoziční i muzikantské zdatnosti. Mluvím stále o skupině, ale nevím, jestli všechno nenahrál jeden člověk - ať muž, žena, nebo někdo mezi tím. Blurr Thrower dává na tyto fakta zapomenout. Bolestně příjemné harmonie zavedou posluchače na melancholickou stezku, kde mu bude fajn i hrozně zároveň. Tak to má vlastně být, to se přece od podobné muziky čeká. Tempo čtveřice skladeb je většinou velice svižné. Kytary se však nepouští do žádného extrému. Přes undergroundový a hodně hlasitý zvuk je znát harmonický kytarový dialog, kterému zdatně sekunduje jak vytažená basa, tak dominantní bicí.

Místy mám z nahrávky pocit, že se jedná o neúspěšnou neurotickou terapii. Jakoby se terapeutovi všechno vymklo z rukou a pacientovi se rozlétly veškeré noční můry a depresivní stavy se smíchaly s manickými. Uklidnění, ke kterému dojde v závěru Germes Vermeils, nemá tendence uklidnit vášně, protože přináší obavy, co bude následovat za moment. Krátká dronová mezihra (pět minut) ve společnosti Fanes by měla vyklidněně fungovat, avšak opak je pravdou. Celou dobu se nervózně koukáte kolem sebe a čekáte další šlamastyku. Na dokonalý konec Fanes naváže v podobném duchu své kouzlo poslední Amnios, která se rozpije v doznívající předchůdkyni. Drone ustupuje počínající katarzi, aby úlevně vybuchla jako vulkán.

Blurr Thrower jsem neznal, nečekal jsem nic, jen další hezky udělanou nudu. Les voûtes je všechno, jen ne nuda. Nabízí hysterii, krásu i ošklivost. Budou vás bolet uši, budete srovnávat s významnějšími spolky a vážit slyšené. Každý zváží jinak. Záleží rovněž na momentální náladě a rozpoložení duševní rovnováhy. Já byl zřejmě v pravý čas na neobvyklém místě a užil si podivnou výpravu do pokřiveného světa šílené euforie.