Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

To, jestli název kapely znamená podzim života zmrzačených dětí, už nestihli vkusně zařadit do repertoáru kvízového pořadu "Riskuj" jiní, netrapme se tím tedy ani dnes. Zkusme dál žít tím, že vyčítavě zvedneme obočí vždy v té chvíli, když se nám tento pobuřující název zjeví před očima. Jinak An Autumn For Crippled Children (dále jen AAFCCH) patří mezi ty plodnější z metalové rodiny černouhlených baronů, neboť prakticky hned jak se rok sejde s rokem, servírují nové album. Na škodu to jistě není, protože tihle zachmuření pánové z Nizozemí uměli vždy rozproudit krev v těle, ale také trpí jistou svázaností, která je neumí popohnat k větší odvážnosti.

Pět alb za šest let je hezký kousek, za který by se nemusel stydět ani mnohý z vyhlášených workoholiků. AAFCCH si dál pěstují svou image zlých hodných, ve které se snoubí oddanost k černému umění, náklonost k post-rockové rozevlátosti a melodii a atmosférickému vnímání (post) metalové muziky celkově. Každé album je navzájem kousek jinde, přitom styčné body jsou jasné a zabloudit je prakticky nemožné. Nová deska je sice svým názvem dlouhým loučením nadobro, ale jinak je to klasická práce těchto depresářů. Spojíme agresivitu metalu, pečlivě promícháme vařečkou umazanou od post-rockových dalekohledů a podáváme za doprovodu smutné symfonie klávesových ústrojí, které čančají jinak dost neprodyšnou produkci kapely směrem k větší vzletnosti. Znovu a zase, jenom obrátíme hrnec ... třeba na sever.

Mraky halí horu, ke které vede kamenitá cesta a odkud zbývá jen skočit dolů, protože jsme se znovu narodili s postižením a nemáme sílu se s tím poprat. Ano, osudy všech alb AAFCCH jsou pohnuté, jejich smutek by se dal plnými hrstmi házet mezi návštěvníky obřadní síně a ti by tak byli ještě více ponořeni do svého trápení. Abychom ale kapele nekřivdili, nová deska se nerodí tam, kde ta stará umírá a berou se z ní jen použité postupy. AAFCCH chápou, kde je jim nejlépe a snaží se na svém území působit co možná nejpřesvědčivěji. Jak se jim to daří, to už každý vnímá po svém. Já si myslím, že novinkou opět proudí zajímavé momenty a vsuvky, které desce dodávají punc jedinečnosti a neopakování se. Co bych pak vyhodnotil jako nejvyšší uznání, to je celková atmosféra. Ač podobná, při puštění předchozí desky, jasně jiná a nastavená jiným směrem.

Jinak vše zůstává při starém. Devět nových kousků proletí kolem bez výraznějšího doteku, ovšem své si řeknou a dalo by se říci, že povzbudí, nebo aspoň donutí zvednout hlavu líně zapadlou mezi ramena. Klavírek, atmosférka, trochu post-punkové temnoty, za kterou by se nemuseli stydět třeba ani Bauhaus, afektovaný zpěvák sedící na invalidním vozíku řvoucí své frustrace skrze okno do jarního vánku, který láká ven, ale ono to nejde. AAFCCH dál přelévají své sklenice plné falešného optimismu do rakví malých dětí a čekají, co to udělá s ostatními. Nic moc, chtělo by se říct, ale není to tak úplně pravda. Něco málo přece jenom ano. A díky za to.