Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blut Aus Nord - Debemur MoRTi (EP)

Blut Aus NordDebemur MoRTi (EP)

Garmfrost15.3.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: „Debemur MoRTi“ jsou jen tři písně netvořící žádný koncept. Pouze tři skladby nemající nic společného a omílající znovu přeluhované nápady. Nepřijdou-li BAN v budoucnu opět s nějakým revolučním dílem, jejich status nedotknutelnosti musí rozhodně padnout.

Vydavatelství DEBEMUR MORTI, v rámci výročí deseti let a stého vydání, nadělilo sobě a hlavně fanouškům temného umění speciální EP svojí bezesporu nejúspěšnější kapely, kterou je francouzská bestie BLUT AUS NORD. Nebudu dlouze rozpitvávat okolnosti vzniku a důležitosti tohoto projektu. Jen souhrnně: když si představím speciální album, není to trio obyčejných skladeb, které nepřináší zhola nic nového. Spíš bych přivítal kompilaci vícero kapel této stáje (a že jich tam je zajímavých dost), kde by každá přinesla opravdu nějaký speciální příspěvek v podobě vzájemných předělávek či netradičních songů. BAN opět vsadili na exkurzi do minulosti, kterou poslední roky recyklují nějak často.

 

Jsem obrovským fanouškem této legendy zvrácenosti, ale tak nějak mi dochází trpělivost. Písně samy o sobě nejsou špatné a dovedu si představit nadšení, přinést je na svých deskách kterákoliv jiná smečka. Realitou je ovšem fakt, že BAN nejsou kterákoliv jiná smečka, ale zásadní seskupení kolem Vindsvala, které měnilo směřování spousty kapel.

 

„Tetraktys“ se do vás zakousne v podobě vzpomínky na „Thematic Emanation...“, „Mort“ nebo „Odinist“. Tedy moje nejoblíbenější období BAN. Pomalé, děsivé tempo v disharmonickém hlukovém strašení. Jeden rif ruší druhý a navzájem vpleteny hnusnými skřeky do vás valí nemocnou atmosféru. Za hradbou pokroucených kytar slyšíte industriální ruchy. „Lighteater“ jde už směrem, který známe z posledních let. Na řadu přichází melodie a něco jako orchestrace, ale pořád za tím slyšíme odér temné hrůzy „Mort“. Na závěr kratičkého „ípíčka“ připravili BAN cover „Bastardiser“ od legendy britského industriálu PITCHSHIFTER. Ten podle mě dopadl z trojice skladeb nejlépe. Už tak velezajímavé předloze dali BAN hrůzný kabát, ale tentokrát šmrncovního střihu. Ostatně už v minulosti kapela dokázala, že umí skvěle překopávat (viz např. předělávka Godflesh – „Mighty Trust Krusher“).

 

Takže jak se k tomu postavit? Každá píseň mi dělá radost. Ale! Vše jsme už slyšeli stokrát. EP od BAN byla pokaždé experimentálního charakteru. Nic, co už nebylo na řadových deskách, nepočítám-li trojici „Liber“, kde už onen model opakování započal. Taktéž jejich EP, byť s kratší hrací dobou, byla tvořena jako krátká, ale komplexní alba. Tohle rozhodně neplatí pro „Debemur MoRTi“. Zde máme pouze tři písně netvořící žádný koncept, pouze tři skladby nemající nic společného a omílající znovu přeluhované nápady. Nepřijdou-li BAN v budoucnu opět s nějakým revolučním dílem, jejich status nedotknutelnosti musí rozhodně padnout. Je otázkou, co připravovaný třetí díl „Memorie“ změní v mém očekávání.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Mara / 15.3.14 10:04odpovědět

Ano je to pořád dokola, ale stále nadstandart. Dobře se to poslouchá.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky