Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A je zde závěrečný díl další trilogie z dílny Blut Aus Nord. Vindsval nahrávky hrne o sto šest. Pro někoho je to dobře, má jeho muzice vytvořenou závislost a jinému připadne, že kvantita vítězí nad kvalitou. Kde vězí pravda?

Nahrávky BAN jsou většinou rozprostřeny v sedmi či osmi skladbách. Zřejmě nejvyšší počet mělo dnes už kultovní mega dílo The Work Which Transforms God a nedávný počin Deus Salutis Meæ. Jedenáct kapitol hororové sbírky Nahab se zdá být dost. Nicméně při bližším ohledání si je jasné, že se deskou vine trojice minutových instrumentálních temnůstek Hideous Dream Opus, které desku nejen zdobí, ale právě navyšují počet skladeb. Do počtu ovšem nejsou, bez nich by album nemělo patřičně filmový naturel.

Při příležitosti vydání Hallucinogen proklamoval tvůrce novou cestu, bylo tedy otázkou, zda nová cesta ve znamení psychedelie bude výhrou. Pravdou je, že od té doby vyšly další tři nahrávky a všechny se obloukem vrátily k předchozímu směru poznamenanému tripovým Hallucinogenem. Nahab v podstatě navazuje tam, kde skončilo neřadové album a zároveň druhý díl trilogie - Lovecraftian Echoes. Nahab nepřináší moc nového. Stále se jedná o kombinaci 777 trilogie, Hallucinogen, lidštějšího MoRT a toho mála neokoukaného, co nabízelo Undreamable.

Samozřejmostí je šeptavé vrčení protkané (ne)čistými chóry. Řekl bych, že ty jsou dokonalou lahůdkou. Výtečně zpracovaný obal dostal stejně jako u Undreamable Abysses na starosti šílený Maciej Kamuda. Nahab potřeboval odstíny černé a šedé a nejasně jasné démonické postavy. Spolu se zvoleným fontem písma láká nebohého fandu ke koupi fyzického nosiče.

Disharmonium – Nahab je nahrávkou bez debat mimořádnou. Ačkoliv pracuje s notoricky známými postupy a liniemi, její poslech je pro mě zážitkem. Nejsem fanatický příznivec, který je BAN slepě oddán. Avšak Nahab mezi slabá díla nepatří. Nenabízí šok a frenetické nadšení. To ne, nejedná se ani o prd zabalený v celofánu. Nahab je poctivou sondou do nitra. Zastihuje BAN v suverénní formě, kdy každá nota, každý ťuk má své místo. Malují se před námi surrealistické obrazy, nic není necháno náhodě. A to je podle mě devizou i slabinou alba. 

Garmfrost

75/100

Velcí proklamátoři halucinogenního universa Blut Aus Nord trpí (nejen) v posledních měsících zjevnou nadprodukcí. Hned trojice alb vedená hororovým odkazem mistra Lovecrafta a jen malá možnost se nadechnout a nabrat trochu sil. A to se před tím ještě konala smršť alb Hallucinogen, Yerûšelem a Forhist. To už je vpravdě natlakovaná přehlídka výkladní skříně těchto kreativců a jejich projektů. Všichni ale pamatujeme na smršť Sedmiček, tam to bylo podobné. Souhlasím s názorem Garmfrosta z loňské recenze, že první díl cyklu Disharmonium - Undreamable Abysses je výborná deska. Nejlepší za poslední roky, silná, uhrančivá. Taková, která měla tu moc už nepříliš pohyblivé vizionářské těleso nechat stanout znovu na prvním stupínku. Blut Aus Nord z něj samozřejmě jen tak neslezou, ale s přibývajícími alby přibývá i pár lehkých zklamání, co si budem povídat.

Nahab je pokračováním Undreamable Abysses po stránce aktuálního Disharmonium konceptu, ale hudebně bych nahrávku viděl někde mezi prvním dílem a následně vydanou zakázkou Lovecraftian Echoes. Někde mezi opulentní děsivou aurou a přímočařejší a ořezanější verzí stylu kapely. Nahab je albem, které pokračuje v odkazech obou. Nedá se říci, že by Undreamable Abysses byla nějaká výsostně atmosférická pastva pro tento typ BAN fanatiků, ale celkově je zde hrůza a zvrácenost tajemného světa ztvárněna velmi důkladně. Z této desky jde fakt strach, její vnitřní démoni skutečně ožívají. Tady se to prostě sešlo. Nahab pokračuje v nastolené cestě, ale je o něco útočnější, těkavější, narušenější. Ale také ne tak charismatickou prací.

Pokud byl první díl Disharmonia více zatěžkaný a zaměřený na studenou děsivost, Nahab je ve stejně obskurním prostředí víc krutý a mentálně rozložený. Pokud bych měl vzít deviaci jako jednoho z průvodních jevů alba, určitě ukážu na vokály. Ty na Nahab skučí, zoufale naříkají a vůbec nepůsobí jako patřící na tento svět. Taková skladba The Black Vortex tohle narušení řeší i po hudební stránce, dosti ujetá záležitost. Jinak se hudebně neděje nic moc zvláštního a vše jede zcela v mezích pološíleného světa Blut Aus Nord. Celkově novinka působí ve srovnání s Undreamable Abysses méně překvapivě a pár skladeb docela obyčejně. Pořád jsou tu ale místa, na která nedám dopustit. Jako třeba hutnější a pomalá tryzna Nameless Rites s jednoduchým epickým vyvrcholením. Z naturelu alba jako by lehce vybočila a možná by se více hodila na první část Disharmonia. Anebo útočnými riffy prošpikovanou The Endless Multitude, kterou beru v rámci Nahab pro změnu jako reprezentativní.

Nová dávka chorých hudebních vizí Blut Aus Nord nepatří mezi ty nejlepší a nejpovedější z bohaté kolekce alb, ale tahle kapela má zkrátka laťku moc vysoko na to, abychom si měli říkat něco o ustrnutí a ztrátě invence. Spíš si myslím, že si v tom libují. V tom, jak umí být produktivní a jak nám z toho jde hlava kolem. Pro normálního smrtelníka je ale v té záplavě alb už docela těžké se orientovat a někdy je rovnou lepší, vzít si konkrétní část jejich diskografie pěkně odznovu. Já bych ubral, za mě je to přesycení už blízko.

Victimer

70/100