Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Blut Aus Nord - Disharmonium - Undreamable Abysses

Blut Aus NordDisharmonium - Undreamable Abysses

Garmfrost27.6.2022
Zdroj: CD, 6-panelový digipak
Posloucháno na: mini věž
VERDIKT: Disharmonium - Undreamable Abysses je nejzajímavější nahrávkou Blut Aus Nord za hodně dlouhou dobu. Dokazuje, že není potřeba návratů ke kořenům ani hledání revolučních cest.

Nezdolný Vindsval stále hledá nové cesty a nějak je poslední roky ne a ne nalézt. Ani s odstupem mi nepřijde Hallucinogen jako počátek nového přístupu. Na druhou stranu proč hledat venku, když je toho tolik uvnitř? Letošní nadílka v podobě Disharmonium - Undreamable Abysses takový výlet do hlubin nitra nabízí. Vindsval se svojí partou jakoby polit živou (mrtvou) vodou nahrál silně organickou nahrávku, kterou lze v klidu zařadit mezi to nejlepší od BaN za poslední dekádu. Jestli ne dýl.

 

Všechno je při starém. Vedle hlavní persony stojí neúnavní GhÖst s W.D. Feldem, kteří mu pomáhají zvěčňovat jeho divoké vize s přestávkami už od pradávna. Tentokrát opěvují prapodivně pokřivené vize Lovecraftových fantasmagorií. Opět se rozvíjí nápady a postupy známé ze starších alb, přičemž se zcela rezignuje na konkurenci s výjimkou inspirací mimo metalové dějiště. Do blackového reje se vrátily industriální zvuky, post/rock/punkové divočárny, a sem tam se v tomhle guláši nálad mihl ambient. Jak říkám, vše při starém. Tentokrát se však podařilo neznít křečovitě a snaživě. Deska zní přirozeně, nadšeně, čerstvě…

 

Dokonalý je i obal digipaku. Díky vnitřku, kde nic není pořádně uvedeno, si všechno musíme domýšlet. To je taky při starém a vůbec mi to nevadí. Front cover skvěle vyváženými odstíny hází posluchače mezi postavy Lovecraftova panteonu! Maciej Kamuda zkrátka umí.

 

ban

 

Disharmonium občas pěkně zadronuje. Basy obrazně i doslova rozpohybují puky u kalhot. Vindsval s novinkou nerozjíždí nic nového, ani nepokračuje v žádné kolekci nahrávek. Avšak každý, kdo se s BaN seznámil byť jen letmo, slyší návaznost k minulé desce (to nejvíc a ne že ne), ale také k sedmičkové trilogii, Odinist, kultovnímu MoRTu, ale klidně i The Work Which Transforms God, která celé to šílenství kdysi nastartovala. Vindsval samozřejmě není retro nadšenec, tudíž návrat ke kořenům nehrozí. Ovlivněn vlastní minulostí, Godflesh nebo The Cure sice s pomrkáváním po slavných okamžicích kapelní kariéry kráčí směrem k budoucnu.

 

Melodie svým vlastním pokřiveným způsobem plnily v tvorbě BaN vždy důležitou roli. V éře trilogie Memoria klasičtější formou, to je bez debat, ale vzpomenu-li si na kteroukoliv desku, jakoukoliv vyhrávku, slyším zvláštního poetu, vizionáře bez hranic, mága bez respektu k tradicím, tvořícího se zvrácenou láskou k pokřiveným harmoniím, disonanci a surrealistickému ztvárnění vlastních halucinací.

 

Ani nevím, kterou ze sedmi skladeb na Disharmonium bych vyzdvihl. Úvodní Chants of the Deep Ones svižným tempem a klouzavými melodiemi podbarvenými stylovým sípotem mrskne nebohého posluchače přímo tam, co ukazuje obal. Tedy do Dagonova chřtánu, čekajícího v hlubinách na svůj čas. Deskou se nese ochromující neklid. Nástroje zde nefungují coby nositelé příjemných zážitků. Rytmus rovněž reaguje na atmosféru a ne že by byl nepravidelný, uklidňujících sypaček se nedočkáme. Ambientní předěly mezi skladbami spojují album v jeden monolit, ze kterého nelze předčasně vystoupit. Výrazné jsou všechny momenty, není tedy možné vnímat album jako shluk skladeb, ale kompletní dílo se sedmi kapitolami. Jasně že mezi kapitolami najdeme pár, které je lehčí si zapamatovat a ty, kterých si všimneme až později. Neptune's Eye zvláštní divokostí spolu s Chants of the Deep byly první, na něž zareagovala moje vzrušená mysl. Rovněž nedostižná Keziah Mason může být spouštěčem nočních můr.

 

 

Disharmonium - Undreamable Abysses je důkazem, že i po takřka třiceti letech lze překvapit. Z nahrávky čiší tvůrčí energie a bezbřehé nadšení. Není potřeba návratů ke kořenům ani hledání revolučních cest. Stačí hledat v sobě, být nadšený a upřímný ve svém uměleckém tažení. To jsou samozřejmě jen kecy. Druhého jako Vindsval aby jeden pohledal. Spolu se svými kolegy má dar zapisovat se tučným písmem mezi nezapomenutelné a nenahraditelné.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky