Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vypadalo to, že Depeche Mode jsou odhodlanější než dřív, plní skladatelské potence a nezměrného přesvědčení o faktu svého vznikajícího produktu, který se má v jejich diskografii stát opravdu něčím zvláštním. Plané fráze nebo potvrzení slibného našlápnutí od Playing The Angel? Jak už se stalo zvykem, pravidelná čtyřletá pauza mezi alby byla dodržena, takže i nyní nás čeká další pokračování (ještě víc než velmi očekávané) neúnavné elektro legendy z Basildonu. A v řadách DM tolik proklínané město Basildon, není od věci právě v souvislosti se Sounds Of The Universe připomenout. Po nadějně znějícím a v podstatě skvělém Playing The Angel, kde již bylo k zaslechnutí několik retro ohledů někam do poloviny osmdesátek, jde kapela ještě dál proti proudu času. Sounds Of The Universe, honosný to a ironický název v jednom, v sobě ukrývá nejen další manévr o čtvrtstoletí zpět, ale sklouzne ještě dál do samotného původu elektrosoundu, až na území jedinečných Kraftwerk.

Martin Gore, hlavní to pečovatel o podobu DM po odchodu Wildera, dbal o to ponořit kapelu co nejvíce do prapočátků elektro hudby vůbec, do specifických postupů a zvuku té doby. Ve spojení s dnešními zkušenostmi s nahráváním a v přístupu k tvorbě, to byla neodolatelná myšlenka s tunami možností. Martin se tedy obtěžkán starými nástroji a ještě staršími náčrty v hlavě vydal lovit zvuky vesmíru, rovnovážné spojení minulosti pod dohledem studiových vymožeností dneška a v neposlední řadě také s téměř třiceti křížky zkušeností své kariéry. Texty byly samozřejmě také Martinovou doménou, ale již minule dostal něco prostoru i Dave a dokázal, že obávat se o jeho podíl není třeba. Situace se tedy opakuje i letos, David přispívá třemi kousky (Hole To Feed, Come Back, Miles Away + jejich demoverze) do nové skládanky DM 1981/2009. A Andy Fletcher? Prostě tam byl s nimi, točil kamarády na kameru a občas něco pomačkal. To myslím v jeho případě musíme brát také jako přínos.

Čtvrté album po odchodu Alana Wildera, tak je také možno brát Sounds Of The Universe. Alan vyjádřil nechuť pokračovat v roce 1995 a od té doby se Martin již čtyřikrát pokusil dál volnost svému umění. To skutečně nedosahuje tak vysoko, jako v případě ztraceného syna, ale vyčkávání návratu dalších hymen z období Violator a Music For The Masses snad už každého opustilo. DM jsou neodolatelní hledači nových sfér a rozšiřování vlastní dimenze. Pakliže Ultra byly dobré songy bez definitivního ksichtu, Exciter DM tanečno na půl žerdi a Playing The Angel znamením formy s tiky o dvě deky zpět, tak Sounds Of The Universe je nejkompaktnějším uceleným výčtem od dob Songs Of Faith And Devotion.

A to nejen konceptem, ale také jeho konstrukcí. Martinovi se pod rukama sešlo neobvykle mnoho skladeb, vyvážených a bez výkyvů, které pak dle uvážení poskládal do jednoho celku, pár přihodil coby bonusy a zbytek se třeba také ještě někde objeví. Soudržnost vs. soudržnost s ničím navíc. To je podle mě hlavní problém Sounds Of The Universe. Samotná stavba songů na prastarých základech, dotažená do nejmenších detailů, trpí na poněkud chatrnou kostru a pronikavou nesamostatnost. Albu zkrátka chybí stěžejní song, natož dva nebo více. První singl Wrong je sice poprávu nejsilnějším prvkem vesmírného souznění, ale ruku na srdce, je tohle ten pravý hit DM? V zástupu těch z nové, postWilder éry, položí na lopatky snad jen Dream On, baladu Precious jen těžko a první dva singly z Ultra už vůbec. Horší je zjištění, že nic na podobné úrovni jako Wrong již z desky nevypadne, ta je prostě souměrně zahlazená do jedné roviny, bez slabších, ale i hitových momentů. To je daň Sounds Of The Universe. Ano, Come back je jistě dobrá věc, Fragile Tension také, je jí i In Sympathy (skvělý rytmus, pak trochu utopený a nerozvinutý), ale v podvědomí je pocit neklidu a rozčarování, že by to šlo mnohem lépe.

Kdo je v nejlepším rozmaru, tak to je bezesporu David Gahan, jeho jedinečný projev jde stále kupředu, je svěží a nespoutaný stejnosměrem alba. Mimochodem, je to jen potvzení jeho dobře odvedené práce na poslední sólovce Hourglass. Martin si tentokrát střihne jen jednu kosmickou baladu Jezebel a Sun And The Moon And The Stars na bonusovém disku. I ten je důkazem vyrovnanosti skladeb a v podstatě každá z nich by mohla být na regulérním albu. Bráno z mého pohledu od roku 1997, zapadá Sounds Of The Universe někam k nevýraznému Exciter, byť je stále nad ním. Desky Playing The Angel i léčebnou kůru Ultra stavím výš.