Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po intenzivní psychiatrické terapii se můj duševní stav postupně dostával do normálu. Ambulantní léčba  na moji diagnózu zcela postačovala, krom tabletek jsem se měl vystříhat jakéhokoliv rozrušení, stresu a samoty.

Leč stačilo vložit do přehrávače jeden disk a vše je zase zpátky. Pomočuji se, hubnu a roztřeseným  prstem vyťukávám notoricky známé číslo rodinného psychiatra. Ne, neměl jsem „šťastnou“ sedmičku francouzů Blut Aus Nord brát do rukou. Šestý smysl nezklamal, ale jeho varování vyznělo do prázdna, protože zvědavost a temná lačnost vykonaly své. Album Memoria Vetusta II – Dialogue With The Stars slavilo vítězství a já se tak po několika starších setkáních  nebývale těšil z porce zla tak, jak se odívá v roce 2009.

Na počátku všeho bylo intro. Jemné a posmutnělé jako závoj z popela lehce odhaluje říši odložených a zbědovaných duší, těch, které neustály tlak doby a skončily na skládce Nepotřebných. Vcelku romantická věc, která ovšem posluchače nepřipraví na věci příští. Od druhého kusu dochází k procitnutí a poměrně snadné identifikaci galských mágů. Z děsivého snu se vynořuje neznámý industriální areál, odloučený a vzdálený ruchu lidského hemžení. Již dlouho je nečinný, poslední litry rozpuštěného kovu jsou už několik let součástí zábradlí říčního náspu a struska je zavezena. Opuštěná hala na místě bývalého pohřebiště je však stále plná duchů. Strach z doteku kovového zábradlí, které doteď rezonuje, mrazí. Do nosu proniká odér průmyslových neštěstí…

To jsou vize, které mě při poslechu atakují. Je sice pravda, že tématicky je deska jinde, sahá kamsi mimo atmosférické vrstvy do hlubin kosmu. Možná mě moje představy klamou, možná mě netíží hrůza opuštěných fabrik. Snad mě jen minul roj rezavého harampádí kroužící po oběžné dráze. Blut Aus Nord zkrátka zůstávají věrni svému odcizenému pojetí, kde stopa humanity nemá místo. Industriální a kovová pachuť na jazyku se stává realitou, najednou zjišťuji, že se koušu do rtů, až do krve.

Tahle deska pro mě znamená jistý přelom. Jestliže při poslechu starších alb na mě padaly chmury takového kalibru, že další poslech nebyl možný, tak tímto produktem mě frantíci naprosto dostali. Blackmetal v jejich podání je již tradičně založen na silných melodiích, které jsou tu disharmonické, tam originální a neslyšené. Klávesová magie činí hudbu vzletnou, místy bych si troufnul ji přirovnat ke kumštu Sear Bliss, což zní velmi odvážně. Další pozitivum vidím v množství instrumentálních pasáží, které zde mají jasnou převahu nad zpěvem. Krákorání je zde jaksi do počtu, jen pro občasné vysvětlení trasy letu.