Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Stejně jako k debutu této podivné smečky je cesta i k následovníku klikatá, nejednoznačná a plná ústrků. Většinu podobná stezka odradí. Ani já nebyl nadchnutý prvními poslechy, kdy se deska tvářila tak nějak, no, ehm. Nicméně díky zkušenostem právě s debutem mě vyhlídka na tehdejší nadšení z vyloupnuté nádhery ponoukala k dalším a dalším poslechům. Ano, i „Rebellion“ je Popelkou. Nevšední kráskou, zahalenou krysami, odpadem, drnkáním na nervy a divným jekotem.

Setkáváme se spoustou kapel, které jsou házeny se do ranku nazvaného post něco. Většina je tam řazena jen proto, že nikdo neví, co s nimi, co si pomyslet o jejich směřování. Co to je post black metal, nám v mnohém napověděli právě francouzští blázni Decline of the I. Tedy volnomyšlenkářský pohled na black metal, elektroniku, fúze rychlé, ďábelské muziky plné zlých i depresivních emocí, ale také chladné strojové odlidštěnosti. Hnedle trojice křiklounů, ukrývajících se pod pseudonymy G., S. a A. K., nahrávku neskutečně obohacuje. Každý má lehce odlišnou barvu hlasu i emotivní přístup k jekotu, ale ne zas tolik, že by to „Rebellion“ roztříštilo na cucky. Pánové spolupracují a doplňují se. Všichni jsou navíc známí z předních blackmetalových kapel tamního podzemí. Principál A. K. se obklopil samými esy, jakým je on sám. Každopádně byl dobrý tah, přibrat do party bubeníka N., známého třeba z Merrimack. Ten chlap umí se svým nástrojem doslova čarovat. Nebojí se rychlých sypaček, neštítí se být potichu, jazzového vycinkávání ani industriálního strojaření.

Všechny ostatní nástroje má na starosti zmíněný A. K. Kytarová práce je mnohoznačná. Tedy brutální i jemná, řezavě vzteklá stejně jako emotivně zaměřená na doomovou osudovost. Přes veškerou různorodost je ve zvuku jasné, že dominantní je undergroundové srdce. Přítomné klávesy nijak ostrost neshazují. Jen rozvíjejí podstatu skladby. Sedmero písní je dokonalou přehlídkou šílenství. Je možné, že budete místy zaskočeni nehezkou náladovostí či odporným výsměchem normálnosti. Decline of the I evidentně rádi opouští dané zákonitosti kompozic. Během namlouvacího rituálu s deskou mi proběhlo hlavou přirovnání k literárnímu směru zvanému proud vědomí. Skladba písní je porušována podle toho, jak skladatel potřeboval sledovat svůj proud myšlenek. Nemůžeme hovořit o jamování, protože v tom jde o shodu s cítěním a dodržování určitých zákonitostí a následném odpíchnutí se od nich. Zde A. K. postupoval jen dle svého cítění a ostatní pak jen doplňují jeho duševní stav. Je vzrušující pak civět na výslednou podobu, kde je jasné, jak malý je rozdíl mezi géniem a šílenstvím.

Nevím, nakolik můžeme hovořit o experimentech, když se mi skladby nebo jejich části občas jeví náhodné. Stejně jako vyšinutý vnitřní svět. Řítíte se rychlostí spěšného vlaku a najednou spadnete do víru poetické rozervanosti. Když už si zvyknete na úradky metalovo-ambientních choutek, nečekaně na vás vybafne dub-stepová rytmika. Pak si teprve připadáte jak v horečnatém snu. Nikdy se vám ale nestane, že by vás to skákání unavilo a změny zevšedněly. Stálá přítomnost dojmu, že se děje něco zvláštně mimořádného, ukázní rozeběhnuté myšlenky ke konečnému verdiktu, že „Rebellion“ je výsostné dílo, které se zpočátku zdálo jako nepovedené a na „Inhibition“ nedosahující. Ale nakonec se ukázal prvotní dojem mylný a kostrbatá cesta k podstatě „Rebellion“ se vyplatila.