Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Bodyfarm - Dreadlord

BodyfarmDreadlord

Sorgh13.5.2020
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Vydejme se alespoň virtuálně do kolébky svérázné větvě death metalu, která svět obohatila o celou řadu masakrózních děl. Navštivme Bodyfarm a tlejme.

Gorefest, Thorium, Severe Torture a řada dalších. Nahrávky z Nizozemí s sebou nesou jistotu v tom, že se nám dostane upřímné a poctivé brutality. Bez velkých cavyků se místní vlasáči a plešouni chytají svých nástrojů a kosí nás jako ženci při sklizni. Tamní scéna má své nezvratitelné jméno, které jí vybudovaly mnohé úspěšné smečky. Z jejích kořenů vznikla v roce 2009 kapela Bodyfarm, kovaní řízci v černých křivácích přísahající na klasická díla. Tato vášeň je v jejich muzice silně slyšitelná, proto osloví spíš většinově smýšlející smrťáky než ty, kteří hledají nové cesty k zániku.

 

Název kapely mě přivedl na velice zajímavou věci, o které jsem už kdysi slyšel. Jde o výzkumné hřbitovy, kde se těla mrtvých dárců nechávají tlít za různých podmínek. Sledují se posmrtné změny, entomologové žasnou nad koloniemi hmyzu okupujících páchnoucí torza a celé to slouží např. kriminalistům k určení doby smrti apod. Vstup do těchto areálů je samozřejmě bedlivě střežen a na místo vrátných se vybírají opravdu svědomití jedinci. Český školník nebo vrátný by mohl závidět.

 

Jejich zatím poslední album nazvané Dreadlord si fanoušci mohli pořídit už loni v září, ale pro řadu dalších půjde o novou záležitost vhodnou k inspekci. Deska na rozdíl od zmíněných výzkumných hřbitovů obsahuje nepáchnoucí a často velmi pěkné sequence deathmetalového umění. Náš přísný pohled hned ze startu podlomí devastující žně, které se vyhrnou bez přípravy a od první skladby tak jedeme ve svižném tempu. Album je takové čerstvé a má daleko k záhrobním rituálům, kde se guturální chropot mísí s hukotem kanálních proudů. Mnohdy nemá daleko k tomu, aby se s trochou snahy dalo zapasovat do krabičky melodického deathu. Je to jiná liga než klišovitě omílaní Švédi, ale horší rozhodně ne. Chybí tam severské stopy melancholie, o to víc je to album krvežíznivé. Že ani v podobném masakru není třeba zapomínat na romantiku, potvrdí třeba akustická instrumentálka Eternal. Bodyfarm jako lucerna svítí na cestu melodického přítmí, ve kterém se schyluje k něčemu nepěknému. Snad je dobře, že celá produkce je servírována přímým a jasným způsobem. Zvuk, zpěv ani nástroje se nedusí v hlubokých nánosech ať už úmyslného nebo spontánního bahna a zní velice čistě. Naladěno je poměrně vysoko a kvílící kytary bych se nestyděl zakomponovat do leckterého černým kovem načichlého díla. Dreadlord si z blacku drobátko bere, ale dělá to s citem bez toho, že by se černý element projevil na první poslech. Klene se s tichým vzdorem nad rozpínavostí dominujícího žánru a jen občas vsune do kompozice neposedný pařát (skladby Dreadlor, Angelreaper). 

 

Osobně toho v hudbě Bodyfarm moc vzrušujícího nevidím, ale nemůžu zasklít fakt, že se dobře poslouchá. Bez nutnosti velkého soustředění jde o jízdu strašidelným zámkem, kde už znáte každého bubáka. Je to klasika, která kombinuje střední tempo s předvídatelně melodickou náplní a nemá za úkol nic víc než troškou hluku poškádlit sousedy. Samozřejmě si to užijete, ale v hodnotovém žebříčku jde o průměr. Na závěr je třeba se rozloučit. Ne spolu, ale se zpěvákem a kytaristou Thomasem Woutersem, pro kterého bylo album rozloučením jak s kariérou, tak se životem. Zanedlouho zemřel na rakovinu. R.I.P. 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky