Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zabloudit spolu s Winterfylleth, to znamená vrátit se o pěkných pár let zpátky. Do srdce staré Anglie, do doby, kdy se nosilo hrdinství, patriotismus a soužití pod jedním erbem. Přesně odtud proudí hlavní poselství této blackmetalové hordy, která svým novým počinem vzdává hold rodné zemi již popáté.

Abychom si ještě více srovnali smysly pro orientaci, je dobré si Winterfylleth připojit ke jménům, které jsou na tom se svým směřováním podobně. Z ostrovních kapel by nebylo od věci zmínit vzájemnou příbuznost s Wodensthrone, bažinami posedlými Fen a svým způsobem třeba i se skotskými horaly Saor. Z přespolních bych rád ukázal na pekaře Wolves In Throne Room, se kterými Winterfylleth pojí lesní divokost, až zvířeckost, jenž je u obou sdružení pečlivě udržována a o to významněji pak prezentována.

Tihle angličtí chasníci jsou vypravěči, kterým nechybí vyřídilka, ani epická oslavnost, ale pořád je to hlavně blackmetalová bestialita, která drží otěže pevně v rukou a udržuje hlavní tok v těsné blízkosti lesa, havranů, děsivé tmy a dalších styčných bodů s tímto ohavně roztomilým hudebním žánrem.

Setkal jsem se s nimi už před lety, přesněji v době vydání druhého alba The Mercian Sphere, které mám nadále ze všech jejich bojůvek nejraději. Snad je v tom kus nostalgie, snad pocit tehdejšího objevení nové a zajímavé kapely, nejvíce pak zřejmě samotná kvalita alba, která stále trvá a má co říct. Tahle obliba Winterfylleth ale časem opadla a nejsem si úplně jist, zda je to mým trvalejším nezájmem, nebo pomalu postupující nespokojeností. Vypadá to na to druhé a dnes ve společnosti novinky The Dark Hereafter je mé znepokojení zatím nejvýraznější.

Nemám kapele za zlé, že svůj epický záběr postupem doby poněkud ohlodala a dala se na přímější vyjádření, protože to tam pořád je a jen se lehce poupravil způsob vyjadřování. Samotný smysl a dar přenést se o několik století zpět zůstal zachován a to je nejpodstatnější. Winterfylleth se snaží být pevnější a nepůsobit tak prvoplánově folklórně, což se občas v minulosti stávalo. I tak není rychlost tím prvkem, na kterém to má všechno stát (viz hymnická balada Green Cathedral). Potud je vše v pořádku. Co však neshledávám jako příliš šťastné, to je finální podoba tohoto alba.

Oněch pět songů je třeba si trošku rozdělit a pokud od pěti odečteme dva, zbudou jen tři a to je najednou na nové, regulérní album dost málo. Abych to vysvětlil, tak skladba Pariah's Path se už jako bonus objevila na předchozí desce The Divination of Antiquity a moc tedy její opětovné zařazení nechápu. Nebo taky ano - nebylo dost materiálu, tak se (s)prostě využila. Dalším dílkem do mozaiky rozpaků je cover od Ulver, který na albu zaujímá poslední místo. Nic proti coververzím, ale tohle je pouhé přehrání zasloužilé vlčí písně Capitel I: I Troldskog faren vild z alba Bergtatt, kterou si mnohem raději vyslechnu jako originál, nebo jako opravdu předělanou věc s úhly vlastního tvůrčího pohledu, třeba i překvapivými a neotřelými. Takto je to jen opáčko pro radost. Nic víc, nic míň.

I přes tyhle vycpávky Winterfylleth nahráli své zdaleka nejkratší album a dobře ví proč. Na víc to zkrátka nebylo. A já jsem jako fanoušek zklamán, protože patřím mezi takové, co se domnívají, že podobný materiál měl být vydán jako krátkometrážní album, nebo se zkrátka mělo ještě počkat, až bude něco k mání a pak dvě, tři skladby přidat. Takto je novinka Winterfylleth tak trochu kočkopes...