Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

A tak smrdutá děloha amerického deathu povila loňského roku další nepočitatelné embryo a málokdo by očekával, že nezapadne mezi tisíce svých předchůdců. Světe div se, smrt si našla opět drobátko odlišnou prezentaci své podstaty a nabídla ještě ulepené novorozeně lačným fanouškům. Zatím se zdá, že by mohla mít úspěch. Co že vlastně znamená podivné a těžko uchopitelné jméno Nader Sadek?

Pod tímto jménem brouzdá po světě mladý faraon, fanfaron a světoběžník, jenž se usadil v centru světa, v New Yorku. Zde nachází vhodné podhoubí pro zplození dávného snu, který se za Mubaraka zdál nemyslitelnou utopií a zakládá deathmetalovou bestii nesoucí na trh jeho jméno. Sám ovšem nehudlá na žádný inštrument, zcela se oddává komponování a režii celého projektu. Stává se manažerem pracujícím na své firmě, pro její i své blaho. A jako schopný personalista přivábil svojí vábničkou ty nejlepší muzikanty z celého světa. Asi opravdu musí jít o potomka nějaké dynastie faraonů, protože jaké charisma by donutilo takové protřelé muzikanty spolupracovat pod zmíněným jménem? Nebo přišli za vidinou objevu nové hrobky?

V Nader Sadek se sešli výlupkové roztodivných formací. Struny tloušťky kovové verzatilky krotí Marcin Nowak alias Novy, vykovaný v takových bandech jako Vader, Behemoth, Dies Irae a mnoha dalších. Podobně je na tom „zmrzačený“ Blasphemer, jehož jistě nemusím dlouze představovat. Soupis jeho angažmá by vydal na malý atlas světa. Správou bubnů byl pověřen kanadský frantík Flo Mounier který tesal pomníky s Cryptopsy a ve dnech volna naživo vypomáhal u Annihilator. Hrdelní onanie spadly do klína hovadu jménem Steve Tucker, což taky netřeba komentovat, stačí jen mlčky dusat hlavou o zeď a čichat vůni natrávených zvratků pod erbem Morbid Angel. Uf, vyschlo mi, svlažím hrdlo Plzničkou…a přikročím k hudbě samotné.

Těžkotonážní a hutný deathmetal ocení každý pravověrný znalec. Zprvu vše působí hrubým dojmem americké školy, který by po delší době bavil asi jen ty skalní, ale po několikerém poslechu se začnou vynořovat detaily, které zcela ospravedlňují existenci Nader Sadek. Přičítám to mezinárodní konstelaci hvězd, které přinesly do společné ošatky pecny z různého těsta. Velmi svojsky působí Blasphemerova kytara, která je hezky čitelná a vnáší do tvorby runy norských mýtů. Nezní typicky deathmetalově a mnohdy připomíná nejeden projekt, ve kterém Blasphemer pracoval. Místy bije do uší svým mayhemovským feelingem, který miluju. Ostatní pánové jsou smrtícím kovem opracovaní a tak dělají jeho jménu čest. Na rozdíl od svých domovských formací zde ale vidím snahu o originálnější pojetí. Časté riffující záchvaty, ponurá atmosféra připomínající kolegy Nile, vůně petroleje a ropných frakcí. 

Výrazná basa v Petrophilia či Mechanic Idolatry, tedy tam, kde tvoří základ silné melodie, patří k silným momentům alba a vymaňuje jej z průměru. Snad nejpůsobivější věcí je závěrečná Nigredo In Necromance. Výborný odchod ze scény je opravdovou hymnou tvrdé hudby. Ten chmurný hukot, pokorně a mírumilovně řezající kytara a postupně se přidávající kusy bicí soustavy, naprostá lahůdka, takovou věc jsem dlouho neslyšel a není vhodnějšího nekrologu za uběhnuvší exkurzí po ropných polích Blízkého Východu. V krutém kontrastu je proti němu vlastně zcela němé intro. Plytké zvuky ničím nezaujmou a posluchač přichází zcela nepřipraven k následnému masakru slechovodů, který následuje. Jediné mínus nahrávky. Of This Flesh (Novus Deus) by bylo sice nadprůměrnou, ale víceméně standardní deathovkou, nebýt vtipné střední etapy počínající někdy v čase 1:46, která zpočátku rezonuje kytarou coby melodická škrabka na brambory, aby se rozvinula do poloh polstrovaných klávesovými sbory a tím na sebe navlékla župan s cejchem Septic Flesh. Ta podoba je zarážející.

Reminiscencí se zde dá opravdu najít několik, i přesto však Nader Sadek zní po svém a šlapou vlastní cestou. Někde je ta odlišnost jasně čitelná, jinde se jejich stopy příliš nevzdalují silnému košťálu klasického deathu (např. Soulless) a je třeba vzít naslouchátko k odhalení jemných nuancí originality. Osobně album In The Flesh řadím do toho nejlepšího, co se v dnešní době dá slyšet. Nehrozí nuda ani eroze ducha, neboť tento kosmopolitní útvar si je vědom, že jen těžko zaujme kdejakou tuctovou odrhovačkou. Pevně věřím, že směr a nadšení jim vydrží. I kdyby jen pro jednu další desku.