Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Borgne - Renaître de ses Fanges

BorgneRenaître de ses Fanges

Victimer12.4.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) / promo od labelu
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Už jedenáctá surová výprava pod značkou Borgne má své klady i zápory.

Z Borgne se léty vyklubala, bráno čistě pozitivně, poměrně nepříjemná banda. Potom, kdy mě jejich začátky dvakrát nebraly a kapelu jsem kamsi odložil, jsem uslyšel na albu Y velmi slušný materiál, který mě oslovil a vrátil do hry. Řemeslně i náladově zvládnutý kus černé industrializované hmoty, která sice neměla sílu vystoupat na připravený piedestal, ale zněla působivě. Začal jsem zase Borgne dávat víc, bodů i poslechových minut. Dal jsem si pár repete, znovu zabořil nos do minulosti a snažil se naposlouchat i následující album Temps morts (2021). Studovat zvuk a mechanický pohon této sonické dvojice má něco do sebe. Celkově bych řekl, že dvojka předchozích alb, tedy Temps morts a Y zní oproti novince víc elektronicky, až kyberneticky. Samozřejmě i v březnu vydané nové dílo Renaître de ses fanges se vyplatí dál častovat pojmem industrial black, ale jeho hmota je víc démonická a divoká.

 

 

Blackmetalovější, věrnější primitivním nočním skutkům, když venku drží prapor neprostupná tma a zima. Pokud bych měl nový materiál ocejchovat se vší upřímností, termín industriální bych vyměnil za studený. Protože z nové desky jde především pěkná kosa. Ale pozor, jinak se pořádky nemění, jen se lehce doupravil celkový výraz kompozic. Až jakmile se přežene ta surová metelice, se na pozadí ozve fabrikální lomoz. Jako kdyby vás v noci nahánělo cosi rychlého a nepříjemného a vy přitom občas narazili na plot staré továrny a sami se divili, kam až jste to doběhli. Tak na mě působí třeba taková Dans un tourbillon de douleur.


Průmyslová atmosféričnost hraje u Borgne pořád důležitou roli. Má svá dominantní místa, někdy převezme otěže konkrétní skladby a dodá ji ryze hlukový kabátek, ale jinak je nové album Renaître de ses fanges víc noční blackovka, než futuristická tovární hala plná blyštivých komponentů. Je to zlá a jízlivá jízda, během které to smrdí krchovem, strachem z podivné atmosféry a nevalného počasí. Pořád je tu ta zima, co všechno objímá.

 


Do alba se leze poměrně těžce, není to atraktivní sousto ke strávení. Více mi chutnají právě ty mechaničtější desky. Tady je to rozložení sil jiné. Důraz kladený na surové noční vizuálno je mnohdy těžce prostupný a celkově se novinka kouše jen s námahou. Pak jde o to najít ten správný klíč, jak album uchopit a do té tmy rázně vstoupit. Pokud je to v našich silách. Je logické, že celý matroš dlouhou dobu dosti splývá, je složité si najít nějaké pozice a záchytné body. Nakonec se ukáže, že Borgne vsadili na organickou surovost, kterou až během skladeb mění v neživé, strojovější noční vidění. Je to jejich rozhodnutí a my ho musíme respektovat.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/borgne%20band.jpeg


Na Borgne klasicky dlouhé album tentokrát poslechově víc bolí. Ale je bolest, která je rajcovní a nutí se vracet, a pak je tu bolest reálná, jako brnění hlavy a jakási nechuť to celé znovu podstupovat. A to je případ nového alba Renaître de ses fanges. Vystavění nových kompozic je dané a někdy je docela kumšt se s tím rvát. Borgne nejde upřít um své sonické výpravy gradovat, nebo poslat do éteru krásně opracovaný detail, ale celková drtivá povaha je až moc urputná. Těžkopádnost k nim patří, ta je určená, ale novinka je těžkopádná i po stránce skladatelské. Když už to vypadá, že si nepostavím dobrý pocit z desky na těch detailech, určitě to zachrání zimní divočina. Ale ani ona mi nevydrží, postupem desky se jaksi rozloží. Třeba poslední hymnus Royaumes de poussière et de cendre ten rozklad po dlouhé poslechové seanci doslova potvrdí. Uff, strašná nuda na závěr.


Ale nechci se loučit slovy, že noví Borgne zklamali. To určitě ne. Jen si myslím, že už nahráli lepší desky a ta nová je trochu nevyrovnaná. Nabídne okamžiky, které píšou a zároveň stahuje ocas, jako by nevěděla, kdy s ním správně šlehnout. Takže zklamání ne, rozpaky ano. Tu šichtu s poslechem si každopádně dejte, třeba vás osloví.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky