Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Boris - Noise

BorisNoise

Bhut4.7.2014
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Na nic nečekejte a vrhněte se do vln této desky. Z předvedené galerie tónů budete mile překvapeni. Rocková muzika snad ve všech barvách.

Docela se divím, že jsem ke jménu Boris přičuchl teprve letos. Cvrnklo mě totiž do myši (ano, tohle jsem si taky zatím stáhnul) aktuální album s jednoduchým jménem Noise. Na svou obhajobu připíšu, že japonskou scénu opravdu moc nesleduju (však ono bohatě stačí sledovat tu naši a co to sežere času). Proto jsem doposud nepostřehl, že nějací Boris existují, a to již od roku 1992, a ze si mimo jiné stihli střihnout spolupráci se Sunn O))) nebo s mistrem hluku Akitou Masamim, tedy s Merzbow.

 

Ještě než se pustím do rozmotávání spletence tónů této desky, zmíním jednu rozdílnost vydání a edic. Obal alba se totiž různí. Existují dvě verze, z nichž jedna, kterou máte možnost spatřit v hlavičce této recenze, patří na celosvětový trh. Ta druhá s barevným výjevem a kočičkou v popředí zase vychází v Japonsku. Už dlouho přemýšlím nad smyslem japonských edic s bonusovými skladbami, ale nikdy jsem tento jev zcela nepochopil. Nejde jen o tamější scénu, ale především o evropské kapely, které pro japonský trh nechávají utvářet bohatší verze svých nahrávek. Nevím, nechápu, pojďme dál.

 

Maximum muziky. Je to sice slogan jednoho podivného radia, ovšem toto slovní spojení lze výtečně použít i na album Noise. Proč? Jednoduše proto, že tady se střetávají žánry, mísí styly, barvy a chutě. Zkrátka s touto nahrávkou se rozhodně nudit nebudete. Hudební nadšenci mají stále potřebu něco někam strkat a škatulkovat, ale kde je potom ten obyčejný metal? Kde je rock? Lze vůbec toto strohé označení jednoznačně použít? Možná na alchymisty stylů, kterými jsou Boris. Boris totiž staví hudbu na kytaře, čímž se dotýkají rocku. A u toho bych možná i zůstal, jenže ono to není zas tak prosté. Tenhle rock je podán několika způsoby, které, mimo jiné, klouzají i na vlnách metalu jako takového. Ale nemějte strach, nejde o žádnou divokou honičku ve stylu Hesus Attor. Tady se sází na naléhavost, barvitost a postupné rozvrstvení, rozkvétání a další a další zahrádkářské roubovačky.

 

Středobodem desky jsou kytarové vyhrávky, jejichž teritorium je takřka bez hranic. Jsou tklivé a hladivé (podobně jako u Echoes Of Eon), což by se dalo označit jako post-metal, post-rock, post-office… Na druhou stranu vyjedou tak zběsile, že člověk kontroluje přehrávač, zda-li je tam stále to samé. Tento jev je brilantně předveden v předposledním kusu Quicksilver. Nejvíce však kapela využívá jakýchsi heavy postupů, kterými je ostatně celá deska otevřena díky skladbě Melody a vlastně i druhá lehce stoner věc Vanilla. To může pro začátek seznamování působit dost odpudivě, jenže ono na tom je ještě něco jiného, něco navíc, něco, co klasický hevík jednoduše nemá. Spíš to bude ono zvláštní, snad exotické uchopení žánru, které se projevuje především na již x-krát zmíněných kytarách. Naopak věc, se kterou jsem nejvíce zápasil a de facto při novém spuštění alba se peru pořád, je zpěv. Kdykoliv jsem slyšel japonskou kapelu, měla charakteristicky zbarvený vokál. Nejinak tomu je i zde. Já prostě ty jejich roztáhlé halekárny nějak těžko trávím. Naštěstí toho zpěvu se na desce neobjevuje tak moc, takže se člověk může příjemněji soustředit na táhlé a výborně gradující pasáže. Třeba Angel má neskutečně pestrou škálu nápadů, které na sebe navazují stylem hodným mistra.

 

 

Napadá mě spousta skutečností, které bych mohl o této desce prozradit. Postupně rozkrývat její zákoutí a poukazovat na vkusné obraty a stylové machinace. Jenže já to neudělám. Jedním důvodem je to, že prohlášení o naprosto dokonalém nastudování budu moct vyřknout nejdříve za rok. Jsou procesy, které nelze urychlit, či je jinak měnit. Podobně je tomu i s touto kapelou, která složila do detailu dotažené album s množstvím melodií i droneových tahanic. A konec konců je zde navíc pro čtenáře stěžejní věc – moment překvapení a samostatné objevování. Na nic nečekejte a vrhněte se do vln této desky. Z předvedené galerie tónů budete mile překvapeni. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David / 5.7.14 21:05odpovědět

Další sjůpr deska:-) Tyhle chameleony prostě zbožňuju:-)

Victimer / 4.7.14 5:34odpovědět

U mě vládne spokojenost. Točím často, točím rád. Boris si zatím řadím hodně vysoko v té letošní sklizni.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky