Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nejsem si příliš jist, jestli je to případ kapely Bornholm z městečka Szerencs, které leží kus cesty na východ od Bratislavy. Moje dojmy z jejich třetího řadového alba Inexorable Defiance jsou smíšené. Kapela je na světě třináct let a letošní počin je jejich třetím uzlem na kapesníku. Zdobí ji velice povedený obal a možná hlavně proto jsem se na ni zaměřil. V tomto případě platí, že hezký booklet často může posloužit coby návnada na štiku. A i když sám se považuji spíš za lína, netrvalo mi dlouho skočit na háček. Mluvil jsem sice o třináci letech existence kapely, ale z původních členů se kormidla zavile drží pouze kytarista Sahsnot, ostatní se na česlech Bornholm zachytili jako náplava v rozmezí let 2007 a 2012. Původní směřování kapely tak mělo možnost se časem vyvíjet a nasávat nový lidský rozměr.

Bornholm hrají takový nenásilný metal, někdo by řekl black, který je postaven na silných melodiích a málokdy sklouzne ke své syrové podstatě. Má mnohem blíž k epickým hymnům jejich krajanů Sear Bliss než k severským metelicím a tato skutečnost je markantní zejména v nasládlých atmosférických momentech. Pod ně se pevným rukopisem podepisují výrazné klávesy a sólová kytara, které se doplňují ve snaze omotat si posluchače kolem prstu. Nic extra náročného, pouze vtíravý a vytrvalý tlak na ušní blány. S černotoou má tato desku společného spíš pomálu. Je poměrně jemná a hodná, a v tvrdších pasážích na nás jen zahrozí prstem, než že by představovala vážnou hrozbu. Častá akustická hrábnutí do strun a celkové pojetí Bornholm odkazují spíš ke kapelám, jež se svým epickým metalem holdují kultu pohanských bohů a lesním scenériím.

Podobnost s jejich slavnějšími kolegy se nabízí nejen spřízněnou melodikou, ale vyvstává na povrch i při srovnání stavby skladeb. Pomalé vyhrávky se v obou případech často a náhle vrhají do ryhlých pasáží komentovaných chraplavým hlasem, časté jsou deklamace s malovanou širou stepí na pozadí. Klávesy se snaží pokrýt větší plochy než by se vydávaly do konkrétních prstokladů. Vokalista Sregh, který je v kapele novicem, si s dominujícím jemnostylem ví rady a sebejistě propůjčuje svůj čistý hlas snaze vyvolat iluze fantaskních pohádek. Zmínit je třeba i jeho skřehotání, jež má na albu své nezastupitelné místo, ovšem které se nijak nevymyká standardu. Album nabízí v klasické verzi jedenáct skladeb v celkové délce třičtvrtě hodinky. Limitovaná edice přináší bonus ve formě dvou skladeb navíc, z nichž jedna je Valhalla, tedy cover od Bathory.

Přes vcelku sympatický dojem, který z alba Inexorable Defiance mám, se nemohu zbavit pocitů jisté lacinosti. Celek je homogenní, drží hezky linii, ale i přes zřejmou snahu zavonět melodickým nápadem jen málokdy vynikne silnější moment a deska má co dělat, aby mě přemluvila k dalšímu poslechu. Melodie se mi po čase zajídají a musím si dopřát čas, abych je zapomněl. Já když mám chuť na čabajku, tak raději volím Sear Bliss. Takže dáme lepší průměr a už o tom nebudeme mluvit.