Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tosiro si odjakživa jedou svůj vlastní svět, kdo je chce sledovat, ten je sleduje, kdo jim nejde naproti, ten se s nimi pravděpodobně nesetká. Na první pohled (nikoliv poslech) nenápadná kapela z jihu Čech, která ovlivněna japonskou estetikou hraje muziku pro všechny vyznavače spolků jako Lvmen, Thema Eleven, Esazlesa, Drom a jim podobných. Tedy možná hrála, protože jak se objevilo v souvislosti s vydáním aktuálního alba, kapela svůj výraz posunula a změnila.

Deska Postila vyšla v květnu, najdete ji na bandcampu jako čistý digitál a dost možná ji najdete i na kazetě u NAAB, soudě podle staženého artworku právě z portálu BC. Nevím, hledat ji nebudu, protože kazety jsou mrtvé a žádná módní pošetilost s tím nic neudělá. Nicméně i tak ten artwork doporučuju stáhnout (nebo si ho stáhněte TADY), protože jsou na něm texty a v tomto případě píšu TEXTY. Fakt dlouho se mi nestalo, že bych s takovou chutí pročítal nehudební část nahrávky, vracel se k ní, přemýšlel nad ní a nechal ji na sebe působit s takovou ochotou. Tady měla jít falešná skromnost ve smyslu neuvedení jakýchkoliv informací stranou - chci jména, chci data, chci čísla, chci vyjádřit obdiv tomu, kdo takhle seskládal slova a dal jim duši.

Hudebně je Postila krátká věc, šestadvacet a půl minuty, nevím proč na BC nahraných a uváděných jako jedna skladba, i když obsahuje skladby čtyři. Zvukařsky jde komplet o Hromyho dílo, tedy studio Low Resolution, to jen tak pro pořádek. Asi nemá velký smysl dodávat, že jde o zvuk podzemní, bez jakýchkoliv ambicí pro náročné posluchače, ale současně jediný možný pro kapelu tohoto typu. Takže za mě v pohodě, zastavit krev z uší po dohrání desky není zas tak velký problém, neteče jí tolik jako u nových Torche.

Změna ve výrazu kapely, zmíněná v odstavcích výše, se udála, nemá smysl tvrdit opak. Tosiro podladili, možná ještě zpomalili, i když žádní rychlíci stejně nikdy nebyli, a dost možná i potemněli. Mám ten dojem. Vedlejší efekt je ten, že jde hodně blbě rozumět screamu (obecně trochu utopenému v mixu), což v minulosti neplatilo a slova šlo hltat když už ne podle libosti, tak aspoň dostatečně. Tentokrát spíše náznaky, sem tam někde záchytné místo, ale jako celek je vokál za hranicí srozumitelnosti (obzvlášť škoda vzhledem k těm krásným textům). Všechno na novém albu stojí a padá s kytarou (rytmická sekce promine), která se valí až s nechutnou hutností, a která rozhoduje o tom, koho zválcuje a koho nechá žít.

Skladatelsky tak střídavě oblačno. Koniáš není žádná sláva, spíš takový fragment, uvozený delším noisovým intrem a s takovou drobnou, nenápadnou nosnou částí. Devítiminutová skladba Tarot je valivý opus magnum desky, která do vás nadupe emoce až po okraj a přidá malou depku k tomu. Zde doporučuju otevřít text a číst, poslouchat a zase číst. Tohle se povedlo, moc. Zbytek desky, tedy dvě skladby, v podstatě čerpá z předchozího dění, což rozhodně nemyslím nijak špatně. Ani skladba V kruhu, ani Sevastopol nepřináší žánrově nic převratného, ale soustředěně tlačí na posluchače osvědčeným proudem postupně gradovaných kytarových stěn. Kdo má rád, bude spokojen.

Kromě posunu ve zvuku Tosiro rovněž zredukovali jakékoliv další hlasové prvky, ať už samplované ukázky čehokoliv nebo další promluvy, z nichž byl občas cítit vliv Lvmen. Stejně tak se usadil p3tris a jeho scream, který už svým frázováním nepřipomíná Banána (jak na desce Lunvy). A vůbec, pozitiva a sociální jistoty. Dostat desku na desetipalec, beru ji hned.