Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Každá doba má své ideály, své trendy, módu a taky oběti. Být stoner je dnes zase v kurzu a všechno, co se více či méně přiznaně otírá o Kyuss, vyhřátou Kalifornii a scénu z Palm Desert, má podle všeho zelenou. A kdo jiný by měl chytit ten správný vítr do plachet než jeden z těch, kteří u TOHO tenkrát byli?! Kdo jiný než jeden z kumpánů legendárních Kyuss?! Třeba Brant Bjork.

Bjork toho sólově napáchal celkem dost, však taky pod svým jménem občasně modifikovaným ve stylu „B. B. and the Bros“ či posledně „B. B. and the Low Desert Punk Band“ páchá desky už od konce minulého milénia. Svou oblíbenou si každý může vybrat sám, do toho zasahovat nebudu a jen přidám svůj tip - album Gods & Goddesses z roku 2010. To mám rád.

Nové album jednak nese pouze jméno Bjorkovo a pak vychází u rakouského vydavatele Napalm Records; stejně jako deska předchozí (Low Power Flower, 2014), na které si nástroje rozdali staří parťáci z Low Desert Punk. Ostatně stejné figury se objevují i tentokrát, jen za bicíma sedí zelenáč Ryan Gut, a proč se kapela nejmenuje stejně jako minule, fakt netuším.

Nové album s sebou také nese klidnější a pohodovější náladu, která se nemálo opírá o blues rock a posunuje Bjorkův výraz trochu jinam. Ne moc. Na první pohled by se to mohlo jevit jako výhoda - k tomuhle bubeníkovi, který na svých deskách hraje na všechno možné, jen ne na bicí, jistá unavená ospalost letního odpoledne prostě patří. Druhý pohled už ale ukazuje, že snaha o elegantní ležérnost přechází spíš v lenost, a že album se místy převaluje poměrně těžkopádně.

Objektivně je třeba přiznat, že po produkční stránce je všechno v pořádku. Filmový recenzent František Fuka by napsal něco v tom smyslu, že světla jsou v pohodě, výprava, střih, kamera - všechno profesionální. Ale příběh filmu že je o ničem, že ten příběh vlastně neexistuje. (Podobně duchaprostě dopadla i dvojice zveřejněných klipů.) V kontextu desky Tao of the Evil je to o tom, že všechno slyšíte na svém místě a ve správném pořadí. Kytarové efekty jsou voleny pečlivě a jsou to přesně ty efekty, které k tomuhle stylu patří. Bicí znějí přesně tak, jak čekáte, a skladby se odvíjí přesně podle šablony. Jenže tohle všechno stačí tak na dobrou desku, na výbornou to chce něco přidat.

A to něco tady není. Přehrávám Tao of the Evil už kolikátý den a jsou místa, která si naprosto užívám. Ale pak jsou taková, která jsou k nepřežití, třeba otrocké pronásledování kytary a vokálu v The Gree Heen a na začátku Stackt. A pak je tu většina, která prostě plyne, u které si klepete nohou o podlahu a po chvíli jdete vařit kafe. Není to málo, ale není to ani moc. Brant Bjork si v roce 2016 na velké věci zkrátka nehraje. Pěkný auta, pěkný prciny, hodně slunce a dál už nic.