Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Už roky člověk sem tam naráží na dlouholetou domácí bigbítovkou Brutus. Prostě to někde vidí, aniž by to hledal a stál o to. Snad jen aby si připomněl, že tohle není hudba pro něj. A pak na to jméno logicky zanevře. Říká si, no jo Brutus, nevím, dál... Roky plynou a najednou zavadí o to stejné jméno z úplně jiného prostředí. Tak blízko hudbě, které se věnuje a která mu dává tolik prožitků, že se k ní musí pořád vracet. Nemůže odolat. Belgická trojička Brutus funguje jen pár let a na kontě má tři alba. Pokud to první (Burst) znamenalo výrazný start, a to druhé (Nest) rozšiřovalo zvuk a emoce kapely o další prostor, je novinka Unison Life doposud nejvýraznějším zápisem jejich diskografie. Brutus hrají atmosférický bigbít na pomezí rocku, hardcoru, metalu a shoegaze. Hodně pocitů pod koly buldozeru a vlastně ideální mix ostrých hran a klidně až popových aranžmá. Divoké řeky uprostřed skal, kde to kolem doslova hučí, a pak sladkých slov při západu slunce a sušení mokrých hader. Se specifickým vokálem Stefanie za bicí artilérií, který je stejně nespoutaný jako krásný. Srdečné volání o život a zároveň provolávající životu slávu. I jeho posledním dnům a k celému světu. Vždyť k Brutus vzhlíží i mnozí z velmi úspešných osobností rock-metalové scény.

Tam, kde první dvě alba definovala sound Brutus, Unison Life rozbíjí to členitější a kostrbaté v přímočarou výpravu za běžnými pocity, co nás obklopují. Strasti i radosti, začátky dnů i jejich konce. A ty konce dnů jako by se v přítomnosti Brutus staly něčím opravdu zvláštním. Poutavým vyprávěním, od kterého se nejde jen tak odtrhnout. Je v tom něco jako odvaha a úplná kontrola nad už tak silným okamžikem. Nad vším co provždy končí. Brutus zvládají tento svůj zvukomalebný soundtrack na hraně temnoty s intenzivním a až rozradostněným nadhledem. 

Na novou desku bylo více času, než na ty předešlé a to se na ní v dobrém podepsalo. Je suverénní, vycentrovaná, odvážná. Ten balanc, který je kapele vlastní, je na Unison Life dotažený do puntíku. Každá skladba je emoční smrští a je vážně jedno, jestli je v ní zrovna víc rychlosti, nebo pluje po klidnějších vlnách. V Unison Life je tolik energie, že je buď těžké to vůbec udýchat, nebo je člověk prostě ohromený a musí se k desce pořád vracet, jestli je to vážně pravda. A bez přestání si ji znovu a znovu pouštět. V tomto ohledu je rozhodně lepší, než kýbl léků na předpis a povedených večerních výběhů za lepší kondicí. Je to taková trochu sobecká, v soukromí odehraná slavnost, která ale určitě sedne mnoha lidem. Ti si pak tyhle prožitky spojí v jeden někde v klubu, kde se tahle energie bude předávat doslova sama. Ostatně, pokud to chcete zažít, mějte na paměti tuhle příležitost. 

Z alba byly postupně vypuštěny tři singly. Dust, Victoria a Liar. Tři roky od druhé desky Nest dodal kapele ten správný hlad po tom poslat ven nový a ještě víc speciální materiál. Ještě víc zachytit a zvýraznit to, čím je živá. A víc se otevřít. Unison Life se pohybuje na zatím největším prostoru vyjádření, jakého je tahle trojka schopna. Pořád je to dost hardcore a post-metal, ale taky hodně snění a užívání si být zavřený ve svých vlastních představách. Klidně i na dotek pop/rockové jednoduchosti, protože i ta Brutus sluší, patří k nim. A nejsou to jen singly, co by určovalo ráz desky. Zmíním pár dalších. Brave zaujme prolnutím hardcorové rychlosti a post-metalovového prosnění. Nebo taková What Have We Done, která Brutus trochu symbolizuje. K jemně nevinnému úvodu se hned přidá Stefaniin vokál a ve vteřině je jasné, že na klasickou sladkou baladu nedojde. Nebo třeba odvázaná střela Dreamlife, další nakažlivá věc, která se dme pocity i riffy, ale nikam neuletí, je srovnaná. Tohle mají Brutus zvládnuté. Nic zbytečně nešperkovat, vše má svoje meze. I ty sny. Pořád přitom vznášení tlačit na pilu a posílat ty věci zpátky na zem.

Album vyšlo v říjnu, ale já se k němu nějakým nedopatřením dostal až v prosinci. A měl jsem v podstatě hned jasno. Tohle je příliš silné a uhrančivé, abych to měl jen tak nechat běžet kolem. Chtěl jsem si to taky naplno prožít. Zvláštní je, že i přes to, kolik v sobě má Unison Life líbivosti a chytlavých aranžmá na první dobrou, je v ní i hodně vytrvalosti a deska se mi zatím vůbec neohrává. To bude tou energií, co z ní pryští. Asi se najdou takoví, kterým se novinka bude zdát až příliš pocukrovaná a možná by na ní chtěli mít o něco víc špíny. Ti druzí tomu ale zákonitě podlehnou. Protože to je zkrátka síla! Já jsem, jako třeba v případě Junius, hodně pohlcený tou atmosférou. Ta řeže a pálí, aby včas pohladila a dala všem pochybnostem pravou, smířenou tvář. Pro mě je Unison Life jednou z nejvýraznějších desek minulého roku, to je bez debat. Na jeho konci to bylo to pravé pozdvižení, zvednutí z pohodlí křesla a radost být jen tak venku se sluchátky na uších.