Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Amorphis! To je jméno pro pracovitost a neustálý vývoj. Na rozdíl od mnoha souputníků jejich tvorba nestárne, byť styčné body s minulostí jsou znatelné neustále. Rukopis kytaristů Esy Holopainena a Tomiho Koivusaariho bude jasný, i kdyby pánové začali hrát dechovku. Jsou to právě oni, s kým Amorphis od počátku stojí a padá. Tomi sice zanevřel na svůj parádní growl, nicméně jeho následovníci byli vybírání opravdu pečlivě. Obzvlášť současný pěvec, Tomi Joutsen oplývá hlasem úžasným, rozsahem i barvou epickým. Kapela si od prvotních death/doomových krůčků prošla rockovější tváří a právě od příchodu Tomiho se opět začala hlásit napřed polehoučku, postupem času razantněji, k tvrdému metalu. Ten nejvíce skupině slušel na předchozí Under the Red Cloud. Díky této nahrávce vzali Amorphis na milosti i ti, co na ně roky melodického rockování zanevřeli. Bylo tedy otázkou, s čím přijdou finští kouzelníci příště.

Příště je zde! Nabubřelé promo řeči jak kapely samotné, tak firemní, hlásaly cosi o nejlepší desce, co Amorphis nahráli. Měli jsme se těšit na bombastické aranže, orchestr a Anneke! Uf! Ale ono se to tak nějak vyplnilo. Nevím, jestli je Queen of time nejlepším albem diskografie, ale bezesporu patří mezi nejzajímavější. Novinka je ostrá jak břit, je rozměrná, chytlavá… Najednou slyším poutavě vzletné melodie jako v dobách Tuonely. Skladby jsou velké co do instrumentální hravosti a šikovnosti, zároveň jim vládne příjemný tah na branku. Mnohdy úžasem zírám, co všechno se v písních objeví za překvapení. Zmínil jsem Tuonelu, ale jen pro příměr k její lehkosti. Pár desek Amorphis si bylo podobných, ale to je pryč. Queen of time si jde svojí cestou.

Základem novinky je vskutku bombastičnost. Stejně tak deathově ostré lokty a doomová zasmušilost. Použité orchestrace ničím neruší příjemný metalový nářez. Pochybovačně jsem čekal potlačení kytarové hry na úkor smyčců, ale pesimismus byl zbytečný. Byť nejplodnějším skladatelem je klávesák Santeri Kallio, není sebestředný a prim mají stále kytary. Navíc je zpět Olli-Pekka Laine, takže máme zpátky i jeho geniální „nadžezlou“ basu. On v rytmickém tandemu s Janem Rechbergerem… Ou!!! To je prostě úžasný pár! Janovi jakoby najednou narostla křídla. Vedle přechodů, vycinkávání, ale také rozdivočelé dvojšlapky se chlapík nebojí ani roztančeného tempa. Podobné řeči jsou nošením dříví do lesa. Každý, kdo kdy zavadil o Amorphis, ví, jaký standard čekat.

Singlová The Bee krásně album otevře orientální melodií a ženským vokálem, aby překvapila skvělým mixem ostrého metalu s vášnivou lehkostí. Tomi Joutsen střídá polohy svého hlasu s velkou grácií. Je dobrý growler i zpěvák. Umí vystihnout naléhavost momentu a zmohutnit ji. Když se následující Message in the Amber od growlu a deathové řevnivosti nepustí, pomalu mi padla brada. Album, jaké jsem chtěl od Amorphis slyšet už léta. Možná odjakživa. Všechno, co jsem na nich kdy miloval plus momenty překvapení na jednom místě. Pokaždé bylo něco (s výjimkou Tuonely), co mi dřív nebo později začalo vadit. Na Queen of Time jakoby nic takového nebylo. To ovšem ukáže čas. Zatím jsem nekriticky nadšený. Daughter of Hate překvapí ještě větším tahem na branku a potemnělou atmosférou. The Golden Elk je typická amorphisovská hitovka, kde je prostor pro návrat do dob Elegy a možná ještě dál a přitom nesrazit výsledek opakováním zažitého. Můj nejoblíbenější song je Wrong Direction. Tady ta křídla narostou i posluchači. Chytlavě poutavá melodie s každou vteřinou roste, až se tají dech. U Heart of the Giant mi časem začal vadit tupa tupa rytmus sloky. Refrén je naštěstí v duchu zbytku desky. Je libo krapet filmové atmošky? We Accursed je hrdinnou náladou prosycena. Do příjemně oslavné melodie Tomi procítěně growluje. Má to chlapík v krku dobře poštelované. Santeri Kallio se nefláká a servíruje do skladeb bohatý rejstřík své zvukové banky. Byť si dokážu představit větší dobrodružství. Myslím si však, že by tím rozbil jednolitost desky. Grain of Sand mi na moment připomnělo opět staré časy, ale Amorphis jsou dávno jinde a tak to berte jen jako koření. Problém mám se skladbou Amongst Stars, kde se příznivci Anneke van Giersbergen roztečou blahem. Hostování Anneke měl být zřejmě tahem pro masy. Vzhledem k tomu, že je k ní natočen i klip, bude masa následně překvapena, jak jiný zbytek alba je. Její hlas se písní klene a vévodí jí. Skladba samotná je bohužel jalová. Tuctová melodie a jednoduchá stavba z ní zřejmě učiní koncertní hit, já si však myslím, že s ohledem na velikost ostatních skladeb, by bylo lepší, kdyby tato „Popelka“ byla bonusem nebo jen singlem. Závěr pak patří drásavé Pyres On The Coast, která úžasně dílo uzavírá osudovou náturou. Bonusové skladby ničím nevyčnívají ze zbytku oficiálního vydání.

Doslova všechny kapely, které se vrátily k tvrdému metalu, zní retro, old schoolově atd. Amorphis se podařil husarský kousek. Jsou tvrdí, ale pořád jsou prohnáni progresivním rockem 70. let. Všudypřítomná psychedelie je provoněna už dávno typickou melodikou Amorphis, že nemáte šanci si kapelu, ani desku s nikým splést. Queen of Time je ošetřena výtečnou produkcí (Jens Bogren umí), díky které kontrasty a detaily krásně vyzní.

První dojmy jsou tedy více než kladné. S dalšími poslechy a uplynulým časem se ukáže, zda Queen of Time obstojí a nezevšední. Zatím hodnotím vysoko, protože ani několik poslechů denně už tolik dní mi desku nezprotivilo. Spíše naopak. Pořád si všímám nových věcí a každý poslech mě baví víc, než ten předchozí. Uvidíme, jak nadšení dlouho vydrží.