Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdo zná Švédy Pain Of Salvation, jistě mu bude povědomé jméno jejich bývalého člena Kristoffera Gildenlöwa. Tento nadaný tvůrce hlavnímu lodivodovi, svému bratrovi, ukázal záda už před cca deseti lety a je víceméně svobodným umělcem. Pro mě je rozhodně sympatičtější svým nenuceným zamyšleným prog projevem než řekněme posledních deset let Pain Of Salvation. Kristoffer není neumětel ve stínu. Kromě komponování je i schopným multiinstrumentalistou a velmi slušným vokalistou, což snadno dokazuje v časově kratičkých útržcích hudby poskládaných do celého poklidného kompletu The Rain. Možná by bylo trefnější označení sbírka motivů nebo střípků filmové hudby pro nějaký zahloubaný, depresivní, propršený, černobílý, nízkorozpočtový snímek. 

Album je zkrátka skládanka pomalých tesknivých minimalistických písní se silným podtextem. Emoce a hudbu jakoby stvořil pozorný posluchač zvuků přírody a nitra člověka. Po bouřce pomalu odeznívají poslední hromy ve zvětšujících se dálavách. Utichající pleskot kapek, trhání oblaků a prosvítání prvních nesmělých hřejivých paprsků se plíží k posluchačově kůži, kde rozhodně nějak působí, dle naturelu příjemce. Tklivost a upřímnost bezprostředního pomalého projevu zanechává důrazné otisky. Jakmile je do konceptu decentně gradujících emocí zapojena ve vokálním duetu i hostující Anne, je vymalováno a něha a porozumění může propuknout naplno.

Kristoffer se nebojí modelovat mnohohlasy a sbory, které načrtávají uhrančivé poklidné deklamace, čerpající ve staré hudbě, aby celek mohl tu a tam tlumeně rockově vyvřít a co nejdříve zmlknout. Dominance klidu a niterností je zdůrazněna i kratičkými vsuvkami a mezihrami mezi jednotlivými skladbami. Předěly jsou většinou akustické klavírní či kytarové s minimem elektriky, ostatně jako drtivá plocha alba. Mozek tohoto klidného snového divadla si nepotrpí na rozmáchlá gesta, spíše domalovává klidné nevyřčené plíživé strachy a k tomu mu jest nápomocen klavír a jeho sametový vokál podaný v jedinečné osobní procítěné rovině.

Dalším výrazným prvkem jsou smyčcové party. Tak odlišně obyčejné od zbytku prog rocku a symfo metalu. Zde vše začíná na hlinitém podkladu a pokračuje přes dřeň a podstatu projevu nástrojů. Přestože se jedná stále o poklidnou hudbu, nemůže být řeč o vatě, nudě a vlečení se. Gildenlöw stále sám sebe důsledně nabádá k funkční variabilitě. V momentech, kdy emočně i hudebně přitlačí, dokáže i naléhavě tesknivá hudba dojít svému distingovanému vrcholu, přijmete-li svoji roli v této tragédii. Zvláště když v protikladu o kousek dál přichází absolutní niternost a minimalistický hudební doprovod. Mohl by to být kýč, ale na The Rain většinou hudba vyznívá dobře a vyhýbá se proláklinám zbytečnosti.

Někdy je klidu a závažnosti příliš, ale síla udržet posluchače zhypnotizovaného je vyvolávána dostatečně uhrančivě. A kdyby silnější média odolala, na albu se nachází pár vytrhnutí z kontextu, třeba drásavá jižanská otrokářská tryzna plná těžkého utrpení, hnisajících oděrek od okovů a olézajících ztvrdlých mozolů, navlhlých vlezlým hustým mrholením. Pro překonání příkoří a trnitého osudu je právě podávaná hudba to nejlepší léčivo, na které nepotřebujete papír. A to že jest užíváno lidmi, je správním orgánům neodhalitelné, neb tady se pohybujeme ve zcela minoritních hudebních mantinelech, mimo hlavní proudy posluchačské pozornosti.