Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak dnes to bude kapku šílené. A bez kapky slitování. Mám tu totiž velkou pecku z minulého roku, slyšící na jméno Bütcher. Jo, pod tímhle názvem se patrně nemůže profilovat vysoce filozofická kapela s přesahem, ale jen parta řádně ujetých borců. Že jsou Bütcher ještě o trochu větší hovada, zjistíte, když si pustíte jejich video, které by se tu mělo mezi řádky potulovat a budete mít už poměrně jasno, o čem že to tady chci psát.

Dejte si vedle sebe thrashové bicí, blackovou špínu, hevíkové kytary a řádně uštěkané vokály a je to tady. Jenže ono tohle není jen špína vydrhnutá z krysího zadku dole v garáži, ale pořádně našlápnutá řacha, která má v sobě tolik energie, až se chce zaskákat si v první řadě. Retro jako kráva.

Bütcher jsou kombinace starých věcí od Mercyful Fate, Celtic Frost, Agent Steel nebo Darkthrone. Je to jako pokus dostat tohle všechno na jednu placku, co se nad poměry vydařil. Máme najednou zpátky devadesátky, uřvaný kytary, řev, co nemá problém vytáhnout to na ječák až z paty a bicí nasypaný tak, že kapela prostě po většinu stopáže nezpomalí. Má to devět skladeb, z čehož bych s klidným srdcem vyhodil první a poslední věc, které jen uvádějí a končí děj a máme tu okolo půl hodiny čistého času jen sami pro sebe. Takže vyfoukat mařeny, zhasnout, zahulit a pořádně osolit aparaturu.

Fakt mě baví, že tohle si ale vůbec neláme hlavu s tím, jak to do nás nasypat. Je to celý podaný s takovou suverenitou, až se trhnou džíny. Myslel jsem si, že po singlové Iron Bitch se to musí na chvilku zpomalit a ono ne. Žádný výdech, trocha onanie bokem, vyhrávky, prostě nic. Další 45 RPM Metal seká jako mašina do krve hned od boku, natřískaný, kytary jedou úžasnou jízdu mezi hevíkem a thrashem, nevíte, točí se hlava. Chcete víc. A pak to po necelých čtyřech minutách skončí, prach si pomalu sedne, aby začal Metallström/Face the Bütcher. A tady už víte, že tahle jízda nepovolí.

Těch vzorů je hodně. Nakonec ve Viking Funeral připomenou staré Bathory (z období Hammerheart) nebo v titulní 666 Goats Carry My Chariot o něco víc Mercyful Fate (po těch se vokálně sklouznou i v singlovce Iron Bitch). Velmi příjemné vzpomínky, zahrané s citem, kdy zjistíte, že tihle hoši prostě ctí kulty.

Tahle recenze nebude dlouhá, takové není ani dílo, ke kterému se váže. Je to totální retro, které tentokrát nevzniklo jako poklona devadesátkovým gothic-metalovým modlám, ale ke špíně a agresivitě, jaká v té době vznikala. Bütcher se hlásí k odkazu na bandy, co vymetaly kluby v dobách, co řada z nás ještě nosila dlouhé mařeny a trávila čas v klubech. K ostré muzice, která pálila v hrdle jako kořalka a zbývalo protočit palici do rytmu. A tohle občas všichni docela potřebujeme. Nic víc bych na té desce nehledal.

Pokud se jednou Bütcher zblázní a začnou mít pocit, že by bylo dobrý dělat umění, bude to v hajzlu. Teď je to ale naprosto v pořádku a já doufám, že svou kadenci ani příště nezmění.