Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O novém albu In The Woods... se v kuloárech mluví pěkných pár měsíců. A taky o kapele, která se po rozpadu rozhodla vrátit a nahrát následovníka poslední řadové nahrávky Strange in Stereo (1999). Je to až k nevíře, ale je to už sedmnáct let. A aby nebylo všemu čekání konec, tak po dlouhé době všech možných průtahů a obecné nedůvěry, která se chtě nechtě občas vkradla, je poslední zaručená informace směřována do půlky září, kdy nové album skutečně vyjde. Jmenuje se Pure a určitě bude možnost si o něm důkladně povykládat. Tu "chvilku" už všichni vydržíme. Ještě než se tak ale stane, pojďme si na moment odskočit na opačnou stranu diskografie In The Woods... Jen tak nezávazně a třeba to někomu udělá radost...

Vraťme se tedy do dob, kdy se kapela teprve dostávala do povědomí. Přesněji do roku 1995, protože právě tehdy vyšel debut HEart Of The Ages. Debut mnohými označovaný jako blackmetalový. Ano, i takový jistě je a ne málo, ovšem v případě In The Woods... se nehodí být tak úzkoprsý. Vracíme se do období, kdy nám byla různými (také zrovna vznikajícími) magazíny předkládána mnohá zaručená jména a objevy scény. Doom metal byl díky anglickým kapelám ve velké (pravda smuteční) pohodě a black se díky radikálním činům nesvatých norských kapel na přední stránky zmíněných magazínů zrovna dostával. A začal se dělit na evil a kinder (no keys, no soprano vs. soprano plays keys). Aspoň byla sranda. Ale zpět k In The Woods... Jejich první deska je black metal jak víno, ale už tehdy se na něj pohlíželo poněkud progresivnějším hledím. HEart Of The Ages je albem dvou poloh, té divoce nespoutané a klidné, přemýšlivé.

Na albu se mísí syrový black metal s hysterickým vokálem a krotké pasáže, které zaujmou neotřelým pojetím atmosférické hudby, ze kterého kapela v budoucnu čerpá. Své si řekne také doom metalová zasmušilost, pár drobných efektů (i ty se v budoucnu pěkně rozjedou) a sounáležitost s přírodou. Přece jen jsme celou dobu v lesích, nebo alespoň kolem nich procházíme a hledíme vstříc podivuhodným scenériím. Hudba In The Woods... je už na debutu výmluvně obrazotvorná a silná svou atmosférou. A hlavně schopností jednotlivé motivy a polohy prolínat. I když to občas zaskřípe, tak je tu pořád hodně míst, které i dnes uhranou a člověk díky nim ví, že je na správné adrese.

In The Woods... se už na prvním albu podařilo dosáhnout ojedinělého výrazu, který později ještě zmohutní. Když tak po letech tuhle desku znovu poslouchám, pořád je to velký zážitek. Jako když se někde blízko vás střídají roční období. Trochu nepravidelně, dost zrychleně, ale ten pocit se jen tak vytěsnit nedá. Prakticky každá skladba alba je toho důkazem. Hlavně pro ty, kteří stejně jako já, poslechu desky propadli až zpětně. Po Omnio. Po vrcholném dílu kapely, o kterém jsme si před lety také popovídali. Zcela přirozeně jsem po seznámení s tímto skvostným průvodcem po dosud netušených rozměrech atmosférického metalu začal pátrat. Není přece normální, aby se z ničeho nic jen tak vyloupl odkudsi z lesa, srazil hřebínek ostatním deskám v poličce a ujal se vlády v přehrávači, který byť stroj z Asie v sobě možná také objevil něco málo lidských pocitů... Rozhodně to byl návrat víc než příjemný. In The Woods... už na debutu excelují a je jedno, jestli je to ve fázi osahávání nových výzev a objevováním vlastní rozkročenosti, nebo v mytologicky pojaté dřevořezbě Wotan´s Return, která symbolizuje úplné začátky kapely. K desce patří i jemný dívčí hlásek ve vedlejší roli a docela dost kláves, což asi zapříčinilo soustavné řazení kapely k atmoblackovým nahrávkám tehdejší doby. Nahodilé označení, které lze pochopit, ale jeho přesnost je už na pováženou. In The Woods... byli vždycky trošku jinde, na svém vlastním písečku...

Hodina zhýralé i progresivní devastace, to je album HEart Of The Ages. Polská verze kazety od Misantropy Records příšerně skřípe a šumí, skřípe i mp3 přenos povětrnostních podmínek z norských lesů, ale pořád to má svou váhu a účinek. I přes divně nevýrazný obal alba. Rozmazaný, neurčitý ve svém jasném sdělení, že k přírodě má tahle deska velmi blízko. To jsou ale malé věci, které rád přejdu. A jsem rád, že i po tolika letech, v roce 2016, je HEart Of The Ages albem, jemuž nelze upřít vlastní tvář a trvanlivost. Co by některé současné metalové kapely za podobné album daly...?