Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když nad tím tak přemýšlím, tohle je moje první recenze Cales. Blackieho sólový projekt poslouchám už od pravěku. Eh, tedy od bájného sampleru Necrometal. Na tuhle kazetu jsem záhy zapomněl a Cales znovu „objevil“ až s druhou full-lenght nahrávkou, ikonickou a přenádhernou The Pass in Time. Cales se oproti Enochiánským klíčům z Necrometalu dostal na mnohem epičtější, hymničtější a hlavně zpěvnější rovinu. Což bylo umocněno následující Uncommon Excursion. Cales jsem odjakživa miloval pro kytarové kouzlení i Kostelňákovo rytmické hraní. To je bez debat. První tři desky získaly můj obdiv i díky hostujícím zpívajícím fenoménům – Desítce, Skunymu či Zuzkám Lípové a Zamazalové. Respekt jsem po Savage Blood musel objevit znovu, protože mě moc nebavila. Rovněž se mi díky zřejmě jedinému vystoupení k Uncommon Excursion láska ke Cales vystavila těžké zkoušce. Blackosh odešel z Root a já trnul, co bude…

Po Bathoryovské dvojici KRF a vynikající Return from the Other Side, které si Petr nazpíval sám a které, přiznám se, mi sedly moc pěkně, se Cales na předlouhou dobu odmlčí… Co v mezidobě Blackosh dělal, každý ví. Před nedávnem se začaly objevovat informace o připravovaném materiálu, fotky vybízely k frenetickému nadšení, stejně jako zveřejňovaní hosté… Přátelé, museli jsme si počkat, ale čekání stálo za to. Cales a jeho duše i mozek v jednom, maestro Blackosh je zde!

Já šel do CD, bo mám tento formát nejradši. Kazeta prý nabízí lehce odlišný sound, ale zřejmě stejné skladby. Je to lákavé… Je bez debat, že Chants of Steel je nejsurovějším počinem Cales. Přitom se zcela přirozeně navázal na Return from… Ze všech stran slyším, že Chants of Steel je zcela ve stylu Bathory. Já si to ovšem nemyslím. KRF i Return byli Qourthonem načichlé fest. Z Chants of Steel tento odér samozřejmě zcela nevyčpěl, ale řekl bych, že Blackosh si ty dlouhé roky vytvořil svůj svébytný rukopis, pročež nemá zapotřebí kohokoliv citovat. Z kytar slyším jeho postupy z éry Root v období Black Seal nebo Madness of the Graves. Do toho trochu Crux, Entrails a samozřejmě Cales – i ty Enochiánské klíče jako bych v povzdálí ucítil. Chants of Steel není žádným best of Cales či Blackoshovi kariéry. Jen v základech nezapře vlastní historii. Blackie šel zase o kus dál. Po svém. Co taky čekat od samorosta, který byl u toho, když se psaly dějiny temného metalu nejen u nás.

K dokonalosti Chants of Steel Petrovi pomáhá, jak už jsem zmínil, bezpočet hostů. Za bubnama sedí Honza Kapák a basu nahrál Peter Svensson (namátkou Void Moon nebo Cult of the Fox). Tympány rozezněl samotný Silenthel… Zpívajících hostů je více – Petrova dcerka Petra, v závěru zazní samotný Big Boss, ke slyšení jsou zde i zahraniční hosté Per Gustavsson či Felipe Kutzbach. Hlavní slovo má samozřejmě Blackoshův charakteristický křikozpěv. Už si nedokážu představit nikoho jiného, kdo by do Cales sedl líp. Čisté a melodické zpěvy nebrat.

Extrémní vstupy a sypačky se prolínají s akustickými vyhrávkami. Ostatně, kdo zná Blackoshovu tvorbu, ví, že rád vrství jednu kytarovou stopu na druhou. Proto nepřekvapí, kdy po thrashově načichlém randálu zazní epické harmonie s bardskými zpěvy. Vše je příjemně neučesané, syrové jak svině. Přitom citlivé. Dá se říct, že si album na nic nehraje. Je dílem člověka, který sice své už dávno dokázal, je si toho vědom, ale zároveň chce mluvit dál. Šedivé zkušenosti jsou přetaveny mladistvým „drajvem“. Energie a vztek pulzují kreativní hravostí. Cales je zpět a já doufám, že se nejedná o tečku. Kdyby ale nakonec ano, jedná se o tečku, na kterou se nezapomíná.