Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sestava Candlemass je po letech pevná a je na čem stavěti. Novinka „Death Magic Doom“ navazuje přesně tam, kde končila předchozí doom knihovna „King Of The Grey Islands“ z roku 2007. Za mikrofonem se podruhé objevuje jedna z pěveckých perel stylu Robert Lowe, stále z amerických Solitude Aeturnus (docela mi schází jejich bytí – nebytí…letos vydali pouze živák). Robert mírně ustupuje z horních pater svého rejstříku, ale stárneme každý, přesto se snaží se svým hlasem pracovat a dostává se nám náramné palety barev a výrazových odstínů.

Pojďme k podstatnému - úvod alba sestřelí každého klimbavého doomaře z křesla. „If I Ever Die“ má neskutečný drajv, představuje to nejrychlejší, co lze ještě s přivřením oka považovat za doom se sakra heavy feelingem. Neskutečné emoce, hlubokotažné riffy, excelující dmýchání atmosféry, strhující sólo. Úvod slibující záživnou jízdu. Zvony duní – „Hammer of Doom“ – Black Sabbath povstali. Zpět na hřbitov, zpytovat černé chmury a hledat temné stíny za všemi rohy uliček. Dokonalá, máchaná v hloubce, za použití klasických propriet a dávných klišé, Lowe hřmí, šeptá, temně recituje, místy vyvádí výše nad břečťanem obrostlou hřbitovní zeď. Naprosto jednoduché, ale dokonalé, čerstvé. Klasicky střižený doom, ale vystavěný náramně. Tady se taví klasické černé řemeslo.

Druhým albem v řadě mě Candlemass nesmlouvavě uchopují a nehodlají vyvrhnout. Na vše máte dostatek času. Vtonout a nechat se houpat tempem, které rezonuje s hřbitovním šoupáním stařeckých údů o věky vyhlazené balvany. Zvonivá, ale překrásně vystavená temnota, u které se autoři nemusí tvářit jako totální zdeptanci. Občas album vkračuje epičtěji, hřbitov je v útlumu, ale stále jeho pach znepokojuje. Není divu, další démonické vozby, třísněné párplovskými hammondy, vykonávají své hloubkové dílo.

Candlemass neztrácejí skladatelskou vyzrálost a schopnost komponovat rozvláčné, rozměrné songy. Lehké dřímoty se vkrádají, ale v zárodcích jsou vyhnány. Řetězy vás bičují po celém těle a srážejí hlouběji do temnoty a prázdnoty zapomnění. Mohutná kompozice ničemu neuhne a vše drtí temným tempem, to co nepodlehne tlakové vlně, podřeže kytarové dvojspřežení a zbytky odvane Robertův vokál.

Stále se nemohu rozhodnout, zda je novinkové CD lepší, než předchůdce z roku 2007. Přes vysokou poslouchatelnost narážím opětovně na strop technického vykastrování zvuku alba. To přináší nevýrazné bicí, zde je na čem zapracovat. Pekelně nazvučené monstrózní bicí by celku pomohly. Některé okamžiky evokují chabé plácání do něčeho neidentifikovatelného.

Nakonec vyřknu jedno přání – ať obě svíce, Candlemass i Solitude Aeturnus, plápolají vitálně a současně jako hřbitovní svíce ve všech koutech krchova.