Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Možná není povolanějšího člověka, než Briana Williamse, aby nám výše zmíněná slova potvrdil. Pokud bylo minulé album Lustmord experimentálním kouskem ve smyslu použití zpěvu a jeho působení na Williamsovu tvůrčí cestu, to nové se sotva pohne a experimentuje pouze s málem. S minimálním málem. Duší novinky Dark Matter je zvukový doprovod vycházející z vesmíru, který pořídily různé astro stanice při svých výzkumech kosmologické aktivity. NASA počínaje...

Tyhle zvuky pak autor citlivě pohání vpřed, aby nenarušil jejich integritu, zároveň je udělal děsivějšími a člověka tak nechal s plno otazníky v hlavě. Jednoduše proto, že Dark Matter je především děsivá nahrávka. Nejniterněji možně minimalistická, monotónní a těžce rozvláčná. Tři skladby, sedmdesát minut. Ale tak to zkrátka mělo být, vždyť Lustmord představují Vesmír. Není to Mariánský příkop, jehož hloubku jsme schopni změřit a není to ani nejvyšší hora světa, kterou jsme schopni vylézt. Je to Vesmír a o tom víme pořád strašně málo. A děsí nás to.

Je to dlouhá cesta neznámým prostorem, kterou doprovází hororové zvukové pozadí. Během této cesty vás nejspíš napadnou různé věci. Když pominu ty, které budou žehrat nad fádní atmosférou a nerozvinutou monotónností, tak se dostaneme až k těm, kteří si podobně laděnou nahrávkou mohou skutečně užít. Vylíčit jejich dojmy bude něco na způsob hypnotického zážitku, kterého jsou schopni jen v určitých chvílích svých pozemských životů. Jinak to ani nelze. Soustředění maximální, zvukový přísun z vesmíru minimální. Spojme si to a máme vyhráno.

Lehké to ale není, protože tahle exkurze leccos stojí. Především pak nemálo sil, rozpaků a přemáhání se k poslechu něčeho takového. Myslím, že Brian Williams přesně tohle chtěl. Nastavit od emočně silného procesu The Word As Power druhou tvář Lustmord. Tak tady je. Cesta, která nikdy a nikde nekončí. Díky tomu, jak nadšeným a zručným zvukovým mágem Williams je, jsme svědky něčeho, co připomíná život a evokuje jej v nám naprosto neznámých podmínkách. Něco tam hluboko a daleko od nás přece musí být. Odkud se všechny ty zvuky berou?

Cítit se nejistý v hodnocení minimalistických projektů a jejich výtvorů, je stejný předsudek, jako vnímat tyhle nahrávky pouze okrajově a nenechat se jimi svést. Výsledek je přesně takový, jaký mi sir Williams dopřává. Názorná ukázka, jak se s tak minimálním materiálem dá pracovat. Uznávám a slyším kvalitu provedení, ovšem abych si z toho všeho sedl na zadek, od toho jsem přece jen kousek dál, než bych chtěl být. A to je přitom tohle album tak krásně temné...