Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Candlemass - The Door to Doom

CandlemassThe Door to Doom

Garmfrost5.4.2019
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Majestátní, svižná, tvrdá a melodická se silnými refrény... Taková je návratová deska The Door to Doom legendárních Candlemass.

Jak nemám rád reuniony pro jejich většinovou zbytečnost, návrat (už kolikátý?) Candlemass vítám všemi deseti. Po dlouhých sedmi letech se (ale že to uteklo…) ze záhrobí ozvali s další řadovkou matadoři epického doomu, aby ukázali světu, že stále nepatří do starého železa. A koho to neslyšíme za mikrofonem? Samotného Johana Längquista! Nevím, kde byl celých třicet let, ale jeho hlas je stále tak silný jako v dobách Epicus Doomicus Metallicus. Tento pán naprosto odmítá zestárnout, zpívá jako bůh i ďábel a tím posouvá The Door to Doom o dobrou třídu výš.

 

Rukopis Candlemass je za ty dlouhé roky jasně daný. Ač se může zdát, že je svázaný úzkými mantinely ortodoxního stylu i přístupu, myslím, že tomu tak není. Pánové jsou upřímně věrni svému stylu, u něhož nemůže být pochyb, že se jedná o ryzí DOOM. Jsou epicky výpravní, zároveň neustále draví a plni razance. Důrazné kompozice zdobí hitové melodie a chytlavé pěvecké linky. Candlemass jsou pevní ve svém nasazení a nekloužou k podbízivosti ani ke stařeckému opěvování vlastní minulosti. S trochou nadsázky lze o The Door to Doom říct, že takovou porci moderny může závidět nejeden i o dvě generace mladší intepret.

 

candlemass

 

Praotcové doomového stylu stále bez výhrad navazují na prvotní impuls, určený dávnými Black Sabbath, ale na rozdíl od jiných následovníků nezůstali trčet kdesi v minulosti a ukazují směr, který lze následovat, zůstat patřičně old school, ne však retro a přitom patřičně heavy. Tempo desky na poměry Candlemass uhání a nenoří se tak často do bažiny osudového chladu.

 

Úvod patří tvrdé Splendor Demon Majesty, kde se prožene vše, na co jsme od Candlemass dávno zvyklí. Längquist má hlas jako rašpli, drsný a mocný. Jeho projev je naprosto odlišný, než co předváděl na debutu. Nevím, jestli je to dobře nebo ne. Těšil jsem se na chladný čistý zpěv, ale tento poněkud drsnější projev také není k zahození. Více si se svým hlasem hraje, a když se k němu přidají sbory, je vymalováno.

 

Začátek Under the Ocean mi přišel jako od Helloween, ale po pár taktech se vrací na výsluní těžkotonážní řezba s hlomozící bicí kanonádou. Zpěv je ještě mocnější než v úvodu a Bridge of the Blind je nádherná balada. Jen je škoda, že trvá pouze necelé čtyři minuty. Death's Wheel je sabaťárna jak vyšitá. Více hardrocková než ostatní. Se svým těžkým spodkem a ostrým zpěvem vyzní skvěle ony šamanské rytmy a odlehčené vyhrávky poletující nad tvrdou doprovodkou a hutnou basou. Šmrcnutím kapkou bluesu se dostává desce velké dávky energie. Aby těch sabaťáren nebylo málo, v Astorolus - The Great Octopus si střihl sólíčko samotný Tony Iommi. K tomu není co dodat. To se musí slyšet!

 

 

Black Trinity je jednou z mála opravdu pomalých a těžkých doomových věcí. Perličkou je pak další House of Doom ze stejnomenného EP, které nazpíval další skvělý pěvec, Mats Levén. Verze s hlasem obou velikánů lahodí mým uším. Když se budu chtít přiznat, asi ta Levénova kapku víc. Píseň samotná je hit jak ďas! Majestátní, svižná, tvrdá a krásně melodická. Refrén vás tak nekompromisně strhne. Tohle je Candlemass!

 

Se závěrečnou The Omega Circle, která The Door to Doom příjemně zakončí, vyvstává palčivá otázka - co bude po takto silné a takřka bezchybné desce následovat? Bude ještě nějaké někdy a kdy a bude to někdy a nějaké stále tak podmanivé? Nabízí se rčení - v nejlepším se má přestat… Jenže tohle jsme si v případě Candlemass řekli už tolikrát a pokaždé přišli s dobrou deskou, která nedělá radost pouze pamětníkům, ale má co říct i současným posluchačům. Alespoň podle mého názoru.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Michal Z / 2.10.20 15:16odpovědět

Z mého osobního pohledu jde o jednu z nejhorších nahrávek Candlemass. Zvuk, škoda mluvit.Zpěv... vokalista mi přijde řádně nerozezpívaný na doom metal a rozhodně by mu více sedl našlapaný hard heavy rock. Snaha je navázat na blyštivé monumenty diskografie je evidentní, ale výsledná nahrávka je slabá.

Paulina / 10.4.19 13:31odpovědět

"Šmrcnutím kapkou bluesu se dostává desce velké dávky energie"... řekla bych, že tohle je podstatou nových Candlemass. Dobře vystiženo.

horyna / 8.4.19 9:57odpovědět

palec hore za bezchybnou recenzi od fanouška/recenzenta srdcaře

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky