Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Patřím k té skupině fanoušků floridských kanibalů, zbožňujících první alba s Chrisem Barnesem. Od té doby mi jejich diskografie splývá do chuchvalce místy vynikajících, druhdy průměrných desek, které od sebe nedokážu nijak rozlišit. Ptáte se, proč se sakra pouštím do psaní recenze nové desky kapely, která mi nic neříká? Odpověď je jednoduchá - nový počin „A Skeletal Domain“ mi náhodou projel kolem uší a já zpozorněl, kterak mě hudba mých kdysi idolů oslovuje. Opravdu, od prvního zařvání mi běhají po těle jiskřičky, přiznávám nečekaný objev a moje další potěšení roku.

Doba, kdy Cannibal Corpse patřili mezi nejbrutálnější spolky planety, je nenávratně v řiti. Jejich death metal dávno ubral na rychlosti i naléhavosti. Nebudu srovnávat s předchozími deskami, bo jsem je slyšel jen z rychlíku. Zpátky jsou zaprášené thrash metalové kalhoty, povětšinou se uhání ve střední rychlosti, hodně se houpáme v bahnité síti jako shnilé ryby a do všeho nám řve neměnným hlasem dnes už jeden z nejstarších členů kanibalského komanda.

Je otázkou, zda CC vyčítat žánrové zamrznutí a vydávání stále stejného materiálu, protože zástupy deathers mají právě pro tuhle jistotu kanibaly rádi. Nehrozí stylové skoky do vod, ve kterých by působili stejně hloupě jako poslední Morbid Angel. Mně spíš vadilo, že jsem na jejich deskách nedokázal rozlišit jednotlivé skladby. Tentokrát je tomu ale jinak a jsem celkem překvapený, jak to všechno pěkně šlape.

Jak stále užasle opakuju, hned od úvodních tónů si mě CC získali. „High Velocity Impact Spatter“ je otvírák jako řemen. Výborně mlaskavá basa udává tón a podobně mě překvapily Mazurkiewiczovy bicí. A to jsem se kdysi něco nasmál jeho primitivnímu mlácení! Tentokrát je znát snaha o zajímavější rytmy, i když rozhodně nečekejte technický death metal; ale také žádný punk. Novinka se nese ve více rovinách - překvapující je jak rytmičtější hra, tak občasné výlety do světa atmosféry. Kytary jsou přesné jak švýcarské hodinky. Mít za sebou silnější rytmickou sekci (i přes moji chválu se pořád nacházíme v té jednodušší frakci death metalu) a variabilnější hlas (Corpsegrinder naladí hlas do jedné tóniny a jede jako buldozer), bylo by „A Skeletal Domain“ mistrovské dílo. Doslova mě pohltila ponurá atmosféra „Funeral Cremation“ ve vší její masívnosti. Možný vrchol cítím v thrashové liskačce „Headlong into Carnage“, zabijácké odrhovačce „Icepick Lobotomy“ a určitě v chytlavé „The Murderer's Pact“. Ani ostatní záseky ve vrahově pažbě nejsou levné vycpávky.

Kdysi se mi líbily šokující obálky Vincenta Locka na jejich raných deskách. Jak se postupně mění vkus a posouvají hranice odpornosti, jejich obálky se staly pouhým doplňkem. Ta letošní je slušně řečeno nepovedená. Všechny ty kostry, lebky a plameny působí řádně retroidně jako rifle do zvonu. Jen nejsou cool.  Naopak dobrý tah učinili Cannibal Corpse v angažování nového producenta Marka Lewise. Nový kabát pěchotě kanibalů sluší, a přestože smrdí starou práchnivinou, je vcelku moderní a šik.

S novou deskou je cítit snaha CC oslovit co nejširší skupinu svých fanoušků. Trochu v tom cítím kalkul a nedostatek extrému v přístupu, kterým kdysi právě tato jednotka bojovala s tupou cenzurou a vždy si stála za svým. Je mi jasné, že po čtvrt století nezůstane každý rebelem a hraní smrtícího metalu se pro něj stane relaxem. A to právě ze současných Cannibal Corpse cítím nejvíc. Pohodička, klídek a řvaní brutálních textů s jointem v ruce. A to rozhodně není trestuhodné. Jen ne extrémní a nekompromisní, což od death metalu stále očekávám i po tom čtvrtstoletí.