Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nakonec jsem se třetím albem Come To Mexico proposlouchal až do fáze porozumění a přijetí, protože – marná sláva – svodům dovádivých francouzských melodií se těžko říká ne, a to i přes počáteční zmatení, které hrozilo novinku pohanit (asi proto, že jsem nedostal přesně to, co jsem chtěl). Pocit nesourodosti a nadbytku motivů, které tříští celek na dílčí obrazy, do jisté míry přetrvává, ale je třeba přiznat hudbě TotorRo úžasnou energii a pocit euforie, která z ní pramení.

U debutu All Glory To John Baltor (2011) šlo radovat se ze suverénní post-rockové masáže stejně dobře jako lomit rukama nad lehce generickým přístupem k věci. Když o tři léta později otevřela kapela stavidla novým proudům, vznikla deska s dotykem nekonečna... Home Alone (2014) byla jako příslovečné hraní z partesu, ve kterém se snoubí lehkost s tahem na branku a "obloukem", který nutí znovu mačkat play. Naproti tomu loňský zásek Come To Mexico jakoby postrádal pevnou základnu v sevřenosti materiálu, který by z novinky činil jasnozřivé dílo hodné mistrů. A tím vůbec nechci zpochybňovat instrumentální ani technickou stránku díla, ta je bezvadná.

Poctivých pětačtyřicet minut je průměrem předchozích nahrávek s jasným příklonem k éře Home Alone. Momenty typické pro debut zaznívají spíše sporadicky, ale jejich duch opanuje nejednu pasáž. Hravost matematiků z Rennes je znát od prvního taktu jedničky Brocolissimo, která je intrem k opravdovému začátku desky, dvojky Yaaaago. Indie, post-rock a matika v jednom balení. Ale i půvabná rocková neotesanost, která cloumá s Boverly Pills, kde jsem při sólové kytaře vzpomněl na prstoklady Noela Gallaghera. Come To Mexico je deska, která má co nabídnout a přesto, že jako celek nepůsobí tak vypointovaně jako její předchůdkyně, stále obsahuje skladby typu Gérard Blast, kde ratio skladatelských a hráčských dovedností nedovolí zlomit nad kapelou hůl.

Kvarteto je vynikající svižnou alternativou k opakující se post-rockové scéně, které se ve svých partech nepřetahuje o pozornost, baví posluchače nečekaným vývojem a má skvělý motor v osobě bubeníka Bertranda Jamese. Když přičteme dobrou čitelnost všech nástrojů a shora uvedenou povznesenost, zdají se být TotorRo o to cennějším jevem, že mají vlastní, snadno rozpoznatelný rukopis a vždy hrají jako jeden muž.