Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Únorovou desku z dílny Momentum poslouchám v době, kdy se zároveň pokouším strávit poslední dílo od Earth. Obě jsou to těžká díla, ale v přísném srovnání z tohoto duelu vychází islandský moment jako lehčí váha v ringu. Ze zaprášené a dlouhé cesty americkou pouští jsem se dostal na schůdnější cestu přes poměrně bezpečný ledovec. Kdyby ale Earth nebylo, bral bych Momentum jako náročnou inspekci severských dálav. A hodně zdlouhavou.

Momentum jsou z Islandu, takže lze mít skoro jistotu, že jejich druhá deska The Freak Is Alive bude zajímavá a ne úplně běžná poslechovka. Kořeny sahají pod ledovou krustu, otírají se o samotnou skálu skrápěnou ledovým skapem tajících vod. Místy přítomná, zhmotnělá pomalost zaviněná chladem nebo možná národní povahou navádí ke zkratovitým závěrům, odkazujícím kapelu do líhně doomových embryí, ale není to tak jednotuché. Kořeny tohoto matroše nejsou hluboké, jejich hustota se rozpouští pod zvídavou letorou zúčastněných, kteří nepodléhají falešné iluzi bezpečí ostrova. Žádají od světa víc a ten jim nabízí mírou vrchovatou. Progrese je cesta přes moře k pevninským posluchačům.

The Freak Is Alive se nedá na první poslech, potřebuje nějaký čas, aby v hlavě uzrál pocit, že na tom něco je. Především je to deska temná a pochmurná jako krátké dny v tamních zeměpisných šířkách a k pochopení toho, co nám chtějí Momentum sdělit, je nezbytné být trošku rozladěn. Myslím duševně. Při pohledu na rozesmátou zahradu a rašící bledule to nebude ono.

Konečné rozhřešení na sebe nechá čekat, protože prokousat se celým materiálem chvilku zabere. Smířit se s táhlejším a neuspěchaným tempem, jen občas vyburcovaným apokalyptickou jízdou zborceného ledovce, je otázka času, ale když se člověk nakonec naladí na stejnou notu jako ostrované, automaticky zpomalí svůj metabolismus navzdory občasným zvratům. Takže varuji předem, je potřeba se připravit na silný sklon k monotónnímu prožívání, které může být  znakem národního dědictví a mentality nebo jen prostého hudebního cítění. Sporé změny motivů pak z rovnice nevycházejí jako výsledky nízké invence, ale spíš jako práce s vědomím nekonečného množství času. Zdlouhavé, opakující se plochy těžkých kytar střídají tvrdší pasáže vytvrzené sludgeovým kladivem, které s sebou nese katastrofické sny abstraktních demolicí. Těžké riffy rozrušují sporadické úniky vyšších tónů, které probouzejí světlo života. V této kombinaci se daří důkladné inspekci duševního zdraví a je možné nasměrovat uspěchanou kontinentální morálku do ostrovních mantinelů nevzrušeného odbíjení hodin.

Změny jsou pozvolné a nenápadné. Stejně jako se do tichých pasáží rezignovaného krajinkaření občas nabourají hrubé, zkázonosné scénáře, tak se během poslechu proměňuje i zpěv. Postupně objevované obzory příběhu jsou komentovány zvučným, hlouběji položeným zpěvem, který graduje až do řevu přírodou zkoušeného barda nuceného překřičet poryvy větru. Umí se s melodií pomazlit, rád ji doprovodí po všech zákrutách horské dráhy, ale cítí se dobře hlavně v monotónním přednesu po boku skromných nástrojů. Zajímavěji zní úseky, kdy se zpěv rozpouští do více hlasů, které rezonují vstříc ozvěně a tvoří jeden z důležitých stožárů viděných už z dáli.

Mdlou a šedivou krajinu obohacují dvě věci. Jednou je zvuk sitáru nesoucí se podél nevlídných skal. V těchto končinách bych ho rozhodně nečekal, tím víc ale zapůsobí jeho tóny, přinášející orientální barvitost a závan teplého klimatu. Z temnoty na momentum problesknou jiskry spícího vulkánu, jehož magma se kdesi v hlubinách Země mísí s jednotným žárem, který spojuje všechny oblasti světa. Pak je tu bubeník, který šedivé toulky podél pobřeží zkrápěného ledovým příbojem nabourává atraktivní hrou. Všední procházku dokáže proměnit v masakrózní sprint a album nabízí celou řadu míst, kde se mu podařilo sestavit pěkné, zábavné kombinace. Kdo si pohledá, měl by najít.

A tak je to s celým albem, nedá se zadarmo. Momentum jsou alternativa, možnost dát se nepříliš prochozenou cestou.