Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Smečku Cannibal Corpse netřeba představovat. Jejich hudební zaměření taktéž ne. Tak, co je vlastně nového na aktuálním albu Torture? Jsou tam nové skladby, nové obrázky, nové fotky kapely. Je tam nový posun? Už v úvodu prozradím, že není.

Kdo by však také od této kapely čekal nějaký vývoj. Taky mi řekněte, kdo by si ho přece přál. Já osobně si nedovedu představit Cannibal Corpse jinak, než tak jak zní už přes dvacet let. Jistě, že tu jsou jedinci, kteří nemohou vynachválit období rané, s Barnesem za mikrofonem, etapa po něm se pro tyto fandy jeví jako nezáživná. My se však nyní nebudeme neustále vrtat v historii, jelikož se z ní máme poučovat. A Cannibal Corpse jsou taky poučení, respektive vědí, co se posluchačům vždycky líbilo a to jim servírují s noblesou, kterou umí jen oni. Servírují nám to na malovaném podnosu Vincenta Lockeho, který se mi ovšem už nelíbí tolik, jako starší obrázky. Poslední parádní obal kapela měla v roce 2004 na desce The Wretched Spawn. Tady mačkám první slzu, při kontaktu s albem. Kam se poděla ta brutalita a chlípnost, která vždy sálala z každého počinu? Jasně, že úplně dobře od žaludku každému taky nebude při pohledu na aktuální výjev, ale stejně tam cosi postrádám. Na druhou stranu musím uznat, že k názvu Torture se krásně hodí a plně jej vystihuje. Ovšem zcela stěžejní je a vždycky bude náplň, která se za touto momentkou skrývá. Kapela ve svých řadách neprovedla žádnou rošádu, takže není osoba, na kterou se zaměřit a porovnávat hráčský výkon a umělecký přínos. Nicméně i tak se musí uznat, že ačkoliv skupina takřka přešlapuje na místě, stále dokáže znít dosti svěže a úderně.

Těžko budete hledat nové postupy, prvky a revoluce v konstrukci skladeb. Stále to jsou ti staří dobří Cannibal Corpse, kteří prostě drtí a drtí. Na jednu stranu zívačka, na stranu druhou energie a náhul. Od prvních tónů je zcela bezpečně poznat, koho že to máte zrovna v přehrávači. Strohý, řezavý, syrový death metal v palebné kadenci. Není, co rozmazávat, co vytýkat. Věrní fanoušci skáčou až do nebe radostí, jak zase Cannibalové všem rozsekali prdel. Ostatní skupiny fanoušků si řeknou, hmm, klasický Cannibal Corpse. A je to skutečně tak. Žádný moment překvapení, který by do jejich hudby nějak nepasoval, na takový kravinky tu není prostor a vlastně to ani nikdo nechce nějak mrvit, když ty sypačky znějí tak bohovsky.

Nepatřím mezi právověrné fandy Cannibal Corpse, ale jejich tvorbu sleduji pravidelně a hudbu této smečky si nechám líbit. Bohatě mi stačí jako milý způsob odreagování, kulisa při nějaké bohulibé práci, či jako doplněk ranní cesty do práce. Je to průměrná řež. Ovšem slůvko průměrná nyní nelze brát jako nezáživné, nudné a nic neříkající. Význam slova průměr nyní nabírá rozměru trošku jiného. Je to totiž klasika žánru, požadovaná porce masa a krve, výborně odvedená práce a zkrátka velice povedené záležitost. Ale uznejme, že pustit kteroukoliv skladbu, z kteréhokoliv období této smečky, nějakému laikovi, bude říkat, že je to furt to samé. Proto se jaksi nabízí to ošemetné označení zlatého středu - průměru.

Nejsem z těch, co si musí při každé nové desce VELKÉ kapely sednout na prdel a čumět s hubou dokořán. To, že se jmenují Cannibal Corpse jim ty bodíky nahoru skutečně nepožene :D Alespoň u mne ne. Jsou to oni, líbí se mi, mám je rád. Ale zůstávám nohama na zemi.